Urban Challenge Ostrava 2017

"Karlosi! Jdeš taky v sobotu na Urban Challenge do Ostravy?" ptá se mě kolega z práce. "Hele, dej mi pokoj, já mám víkendové noční dvanáctky," odpovídám podrážděně a dále se tím nezabývám. No, možná trošku nad tím přemýšlím. Sakra, nemůžu tu myšlenku pustit z hlavy! Říkám si, že natrénováno něco mám i cítím se dobře, ale budu po noční a před noční. Ledaže bych v práci přemluvil vedoucího, aby mě pustil dříve a já se trochu prospal. Fajn, to musí vyjít a jak se říká, nejlepší akce jsou ty neplánované!

Registraci kupuju od jedné milé slečny, které děkuju, jinak bych už asi nic nesehnal. Start v 10:00. Kolega mě ujišťuje, že se prospím v autě. Teď už hurá za šéfem.

On je to v podstatě příjemnej chlápek, jen toho po něm nesmíš moc chtít. Takže jdu na to psychologicky. S decentním zaklepáním vcházím dovnitř a spustím. "Pane mistr, vy jste inteligentní člověk!..." Ne, nepustil mě samozřejmě nikam. Jen na záchod. Naštěstí porucha stroje způsobila, že jsem stejně z práce vypadnul a v půl páté ráno jsem byl už v posteli. Sláva! Tři hodiny spánku! V tu chvíli se probouzí Terezka a chce si hrát. Po marném přemlouvání emigruji s dekou do obýváku a na gauči se dvě hoďky prospím.

Budík hlásí 7:30 a znáš to. Tělo se takto brzkému vstanutí brání. Zimnice, třesu se, do zpěvu mi zrovna není, i když, Terezce prozpěvuju sprostý písničky. Milan mě vyzvedne před osmou. Tak co bych to byl za sportovce, kdybych nestihnul ranní rozcvičku! Dvakrát zakroutím krkem, dvě otočky zápěstím a mizím. Jak za trest nastupuji na místo spolujezdce a zaujímám spací polohu. Milanovy řeči odbývám citoslovci "Hm" a na otázky odfukuju tichým "nah..asi jo". V Porubě, kdy už si opravdu přestal mluvit, Milane, sis začal broukat! Budiž, stále jsem se snažil naladit spánkové vlny. Ale tys tu pusu musel zas otevřít a utrousil jsi, že jsem dnes nějakej tichej! No to si pos... mě dožral! "Říkals mi, že se můžu v autě prospat!", a zuřivě hledám zmíněný slib v Messengeru. Zatím Rudná, Vítkovice a jsme na místě. Milan vyskakuje z auta jako čipera, já si nasazuju sluneční brýle, aby nebyly vidět moje zarudlé oči. Všichni tu pobíhaj v kraťasech, tričku, protahují se.Já stále zmuchlaný, zimomřivě pokrk zapnutý přistupuju k registraci závodníků. Je po deváté hodině, svačím a prohřívá mě sluníčko. "Dnes bude dobrý den," říkám si při pohledu na oblohu. Dopíjím džus, převlékám se do závodního a nastává klasická chvíle, kdy na mě nesmí nikdo mluvit, věnuji se sobě, fyzické a mentální přípravě. Probíhám si okolí trati, sleduju dřívější startovní vlnu, cokoliv, abych trochu nasákl atmosférou.

Na start nás pouští stylově, prolezením auta. Nacházím si své skromné místečko v první řadě, vlevo na kraji. První zatáčka bude ostrá doleva, takže tu stranu zamknu a tudy nikoho před sebe nepustím. Frajer, kousek vedle, nabádá své soukmenovce, aby měli ostré lokty. To bylo taky naposledy, co jsem jeho loktíky viděl. Po odstartování nadzvedám startovní pásku, snad se dotyčný do ní lokty nezamotal, a rozbíhám rychlé tempo, abych roztrhal startovní pole. Za tovární halou zpomaluji na provozní tempo a čekám, kdo půjde přede mě. Cítím se celkem dobře. Tohle mi chybělo. Čeká nás pět kilometrů průmyslovou zónou s industriálními překážkami parkurového typu. Přeskakujeme popelnice, dva kluci jdou přede mě. Nechávám je běžet tak, abych na ně stále viděl a ukazovali mi směr. Zabíháme do haly, probíháme spojovací chotbou a zas ven, znovu do továrny, vybíháme několik pater železným schodištěm, sotva jsme na vršku, dozor nás navede na lešení a opatrně i neopatrně proskakujeme dolů. Chvíle klasického běhu. Tady bych rád podotknul, že bývám v závodě mnohdy natolik soustředěný na překážku, že absolutně nevnímám okolí. Takže si třeba pamatuju výběh schodištěm, klikatý průběh halou, ale to je tak asi vše. Kdyby uprostřed haly byla bujará taneční párty s nahými děvčaty, nevšiml bych si. S tím je taky spjato občasné bloudění, které se mi bohužel nevyhlo, ale nebyl jsem jediný. Vylézt z velkoobjemného kontejneru nebylo pro mnohé příliš jednoduché, a tak se to tu začíná ucpávat opozdilci z předchozích startovních vln. Viděl jsem to už z dálky a tak volám na skupinku na okraj se sápajících zápasníků a prosím o uvolnění cesty. Takhle jsem si volal několikrát, na více zacpaných překážkách. Křičím, že jdu na čas a prosím z dálky se sepjatýma rukama. Někteří jsou totiž natvrdlí, diví se, že žádám o přednost, proč si to nejdu užít jako oni a že snad asi spěchám na autobus, tak mě teda s kecama pustí. Jeden hňup mě nepustil do prolézací roury. Lezl tou ďourou jak z vagíny. Našťestí tam byly ty trubky dvě, skočil jsem po hlavě do druhé a tlačil před sebou závodníka za podrážky. Kdybych měl více času, ukázal bych ti ještě svou obnaženou a osvalenou zadnici! Kuriozní situace nastala, kdy nás cesta přivedla k popelářskému vozu. Jak na potvoru se zrovna někam zatoulal dozorce, takže jsem spolu s partou lidí dumal nad tím, jestli to auto přelézt nebo kudy skrz něj. Odvážlivec vyskočil na stupínek, ohrnul gumovou plentu a zmizel v útrobách popelářského auta. Za pár vteřin vylítl ven, že tudy asi cesta nevede. Já se mohl zalknout smíchy! Přibíhá překážkový dozor, že prý stačí podlézt! Při podlézání gentlemansky pochválím závodnici její lakované nehty. Touto překážkou se však vše dramatizuje, ztrácím trvale kontakt s prvním závodníkem. Druhého znovu dotahuju a později předbíhám. Přepálil to, je můj. Ale dostihl mě jeden zezadu. Tady zase chvíle běhu. Pojďme si zmínit originální a zajímavé překážky - proběhnutí kamionem, průnik autobusem, destrukce a přeskakování aut. Na visutém žebříku pouštím svého pronásledovatele před sebe. Zavěsím se půl kroku za něj a dýchám mu na krk. Psychicky ho nalomím. U tabulky upozorňující na poslední kilometr natáhne krok. Už je mi to tempo i nepříjemné, ale vydržím. Vytahuje něco z kapsy. Chce mě snad praštit nějakým teleskopem? Vzdaluju se na dva kroky od něj a čekám co vytáhne. Cukrový gel! Má krizi. Na pastu je pozdě, kámo, a v mžiku jsem před ním. Cíl nemá dobíhací rovinku, prostě za zatáčkou přeskočíš pár aut a skočíš rovnou do medailového dekorování. Ve vlně jsem doběhl druhý, celkově deváté místo. Na tu bídu, na ten spánkový deficit, pro mě super výsledek! Za odměnu jsem si koupil pivo a jeli jsme domů, vyspat se a večer zas do práce. Děkuji Vám všem za podporu! Jestli se vám můj postřeh ze závodu líbil, budu rád, když se v Ostravě uvidíme příští rok společně.