Ninja Factor Ostrava 2018

„Ninja Factor se ukáže v České republice vůbec poprvé a vy můžete být u toho!“ hlásal internetový příspěvek a já se šel samou radostí pověsit. Na hrazdu. Dobře… na železnou tyč přes dva ploty. Vždycky jsem s ukapávající slinou a apnoickou pauzou sledoval v televizi japonskou, originální verzi této soutěže a přál jsem si podobnou soutěž taky vyzkoušet. Jen jsem zrovna do Japonska neměl cestu.

Americká verze už byla více k smíchu, ale celková atmosféra byla neméně strhující. Syntholem obohacení sportovci, kteří si z ložnice vyhodili zbytečnou postel a v této místnosti vybudovali opičí výběh plný lan, hrazd a kruhů. Na zahrádce místo rajčat zase prolézačka. „Wow wow wow…“

Česká verze se sice nekonala na úpatí hory Midoriyama, ale úpatí ostravské haldy Hrabůvka je nedaleko místa konání. Organizátor nás nechal dlouho čekat, než poodhalil roušku tajemství a prozradil překážky soutěžní dráhy. Než se tak stalo, nezbývalo mi, než předpokládat podobné překážky, jež jsem znal z televize. Takže jsem se soustředil na silový trénink a trénink úchopový. V práci jsem na hale šplhal po trubkách kondenzátoru vody, visel jsem pod schody k velínu, skákal jsem po konstrukci strojů. Ve městě neunikl mé pozornosti jediný nouzový žebřík na střechu po stranách budov. Ale nejčastěji jsem chodil, jako úchyl, do městských sadů na dětské hřiště. Víte, co je tam lan a hrazd?! Chodil jsem tam po setmění, až ti malí zmetci odešli. Přes den bych neměl trpělivost hádat se s někým, že řetízkáč je teď můj! Tuhle se stalo, že jsem neunikl pozornosti místním strážníkům a přijeli si světelným kuželem ověřit, které že dítě má potřebu si tu hrát o půl desáté v noci. S hlídkou není žádná prdel. Onehdá mne zase zastihl jeden, v onom parku, v nedaleké fitness zóně. Bylo asi půl jedenácté v noci, když se ke mně blížila tmavá postava s rukama v kapse. Měl jsem v rukou zrovna pneumatiku od traktoru. S přesvědčením, že je to jedna z místních fetek, jsem upustil gumu, sebral si hodinky, klíče a připravil se na kontakt. Na vzdálenost pěti metrů jsem rozpoznal policejní odznak a s pokorným vinšováním dobré noci uhnul jsem policistovi, který tudy značil trasu služebnímu psu.

Už nebylo dlouho do soutěže. Poté, co jsem zahlédl seznam překážek, utřel jsem si studený pot ze spánků a zašel si koupit své oblíbené rukavice, které mě vždy podržely. Jistota úchopu je v nich naprosto bezkonkurenční. To až před startem jsem se dověděl, že je nemohu použít, takže letěly zpět do batohu. Týden před akcí jsem svědomitě vynechal nezdravá jídla, smažáky... Nerad bych přece, aby se porucha trávení stala jednou z dalších, už tak složitých překážek.

Co by to bylo za závod, kdyby šlo vše podle plánu. Volno jsem v práci nedostal, takže jsem jel do Ostravy jak jinak, než po noční. „Však si spočneš aspoň ve vlaku,“ snaží se mě uklidnit Jarča a malá Terezka. Beru je totiž s sebou na výlet jako podporu a mechanický vůz. I bych možná oko zamhouřil, kdyby Terka hlasitě a s úžasem nekomentovala každé návěstidlo.

Nachcaný kofeinem, taurinem a sacharózou, blížíme se k místu konání. Bloudění už beru jako předzávodní rituál, Jarča však emotivně komentuje moje přecházení z místa na místo a hledání registrace závodníků. Ženské... Odbavení závodníků trvá o něco kratší dobu než v čekárně na gerontologii. To žluté tričko bychom prý měli mít na sobě. Budiž. Ale ten černý šátek už odmítám! Má to být sraz ninjů, ne vosí maškarní.

Mezi desátou a jedenáctou mám startovat, organizátor se seznamem závodníků v ruce mě už téměř drží za ruku, že prý už můžu vstoupit do zázemí startujících. „Ještě nepřišel ten správný čas,“ odmítám a vyhýbám se mu. Jdu si ještě dát svou pravidelnou rituální chvilku pro sebe, kdy nechci, aby na mě nikdo mluvil, rušil. Přiznávám, slečně s ochutnávkou náhrady pestré a pevné stravy jsem ještě podlehl. Ochutnal jsem, i když mozek dal signál k vyplivnutí. Tu neznámou tekutinu nedokázal zařadit mezi nezdravé nebo neškodné potraviny.

Zaslechnu své jméno a vystupuji na startovní pódium. První překážkou jsou STEPS. Pět nakloněných plošin v úhlu pětačtyřiceti stupňů, metr od sebe. V televizi to vypadá jednodušeji. Na živo je to horší, vidíš tu vodu pod plošinami a cítíš pohledy spousty přihlížejících. Kdybych si to zkusil předtím, byl bych klidnější. Takhle volím metodu jistoty a přecházím jen jednu stranu pavoučím stylem. Šlo to. Tréma odpadla.

Druhá překážka BRIDGE imituje rozviklanou lávku. Pět válců se sice neprotáčí, ale při zaváhání se pěkně rozviklá.

Třetí překážku SWING jsem viděl i na internetu a vím, že dělá problémy. Párkrát vydechnu a rozmyslím taktiku. Dost závodníků tady skončilo na vyčerpání poté, co se marně snažili rozhoupat se bezpečně k síti na doskok. Já si lávku přitáhl k sobě, co to jen šlo. Stylové zhoupnutí a přeskok na síť se vydařil. Pohyb na síti mám natrénovaný z dětského hřiště.

Před čtvrtou překážkou RINGS vydechnu a všimnu si bílého prášku na mezipódiu. Pravděpodobně to nebude žádná stimulační droga, nýbrž magnézium. Ani tady nezaváhám. Hurá na pátou překážku.

PIPES. Roury, trubky, tubusy. Toho jsem se taky naručkoval po dřevěných konstrukcích dětských houpaček. Trošku více se mi tubusy rozhoupaly a schytávám pár šťouchů do zátylku. Diváci se baví, to je hlavní.

Překážka šestá. LADDER AND BOARDS. Obávané rybí schůdky a přechod na dřevěné desky. Rybí schůdky, bývají častou překážkou série např. Predatorských závodů, v Plzni na Challenge jsem se k nim nedostal a "Predatory" (zatím) neběhám, takže jsem se s nimi nesetkal. Jde o pohyblivou hrazdu, kterou vymrštěním těla zaklapuješ do šuplíků nad sebou. Síla a přesnost. Nevím, proč se překážce říká rybí schůdky, ale je pravda, že kroutící se závodníci občas opravdu připomínají rybu, marně zdolávající proti proudu peřej WW5+ "Kdybych dal tohle, byl bych spokojený," říkal jsem si. Před překážkou si zkouším koordinaci rukou na prázdno a moderátoři i diváci z toho maj srandu. Pro mě je to životní úkol. Skáču. První úroveň. Lidi povzbuzují jako při zasažení terče v biatlonu a je to příjemné. Vyskákal jsem až nahoru. Hned bez odpočinku na desky, než ruce ztuhnou. Já tomu říkám dveře, protože jsem to doma trénoval na dveřích od koupelny a od hajzlu. No, vlastně jsem se jen zavěsil a snažil se zpomalovat sesun.

Takže jsem se vyškrábal na druhou desku, ale tady se už poroučím do žíněnek. Během pádu mi před očima proběhl snad celý příběh přípravy na tento závod. Na cestu jsem ještě dostal pohlavek rozhoupanou deskou a já odešel za potlesku diváků ze scény. Teď už rychle domů, dvě hodinky spánku a do práce.

Tož, nechť vás síla provází, želví ninjové! A protože jsem vám prozradil některá know-how, každý, kdo se dočetl až sem, mi pošle dárek, sladkosti, prachy.

Děkuji organizátorovi Ninja Factor, Ninja Factor Ostrava - kvalifikace za to, že se pustil do tak jedinečné a vzrušující akce, za možnost a zkušenost. Své organizační nedostatky si určitě uvědomujete. Znovu vyzdvihuji a prosím o lepší zázemí pro diváky, více privilegií pro doprovod a osobního fotografa, víc informací a směrovek na místě, kde je parkoviště, kde registrace, atd. Rychlejší odbavení. Revers má jen vlastnoruční podpis, hůlkový chybí, nezjistíte čí je. Do pravidel si uveďte – žádné pomůcky. Není tam jediná zmínka o rukavicích. Děkuji rodině za doprovod. Děkuji těm, kteří mi přáli a fandili. Díky Jarči, že stihla ještě fotit, děkuji fotografovi Tomáš Bohdal - fotograf http://tomasbohdal.cz/. Děkuji za instruktážní videa, rady a tipy Marek Kadrmas