Kilpi Heroes race 2018

Inu, tak ten čas letí. Připadá mi to jako nedávno, co jsem setřel špínu, krev, pot a pijavici z loňského dýchánku Kilpi Heroes Race, párkrát jsme se vys*ali a už je za námi další, již čtvrtý ročník tvrdého, ale krásného, extrémně romantického závodu Heroes Race 2018! Pojďme na to. Nejprve trošku retrospekce…

„Do Hradce pojedu v riflách, hm? Budu mít aspoň suché dlouhé na převlečení .“ hulákám v sobotu ráno na Jarču a házím poslední věci do své bagáže. „Prosím tě, bude ti horko, koukni se, jak je tam už teď.“ Pravda. Venku to zase vypadá na pěkný pařák. Proto letí pryč i dlouhé běžecké legíny, které jsem si chtěl vzít na závod, abych si tolik nohy nesedřel, jak bývá mým každoročním zvykem na Heroes. Naposledy líbám své panicky čisté terénní běžecké boty a se slzivým „promiňte“ je opatrně vkládám do vaku. Jedu.

Přijel jsem překvapivě včas. Klidným a rozvážným krokem s lehkým kohoutím naparováním si to vykračuju od auta k registraci a tady mi spadne šokem volátko, když se stavím na konec snad padesáti metrové fronty, čekající na vydání startovního balíčku. Vylezl ven pořadatel a oznamuje, že ti, kteří startují za půl hodinky, nechť předběhnou dopředu. Otočí se na mě rakušák s partnerkou a ptá se mě anglicky, co se děje, co říkal pořadatel. Já chuj si nedokážu vybavit anglický překlad věty: Teď se vyřizují registrace elitní vlny. Takže kváknu lámanou čecho-angličtinou: „Here… eh… now… we must wait.“ Červenám se horkem i studem, v duchu se fackuju, jaký je to trapas, doufám, že je už nikdy nepotkám. O tom více později…

Do startu zbývá dvacet minut, jsem závodně ošacen, do detailu vystajlován, jdu se proběhnout, zahřát nohy a prohlédnout si trať s překážkami. Zatoulávám se dál, než jsem plánoval, zdržím se u prohnuté vlny a na hodinkách s hrůzou zjišťuju, že mám pár minut do startu. Kvapným během běžím ke startu a cestou od přihlížejících diváků schytávám poznámky a otázky, zda neběžím náhodou špatným směrem.

Stavím se na start třetí vlny, do první lajny. Přímo před vrčící smečku amerických fotbalistů, která si už na nás brousí zuby a leští helmy. (Žádní ragbisti! Je mezi nimi rozdíl, tak si to pamatujte, pisálci.) Taktika zůstala stejná, takže po výstřelu odmítám riskovat krosček a hbitou smyčkou obíhám Wide Receivera a šmáruju si to na čele vstříc šestnácti kilometrovému dobrodružství. Jsem zatím pln energie, takže rozdávám úsměvy a zdravím přátele podél trati. Pod ukrutně dlouhým ostnatým drátem střídám styly, abych se neodpálil. Při válení sudů se zachytnu tělesným obalem o drát a vysloužím si krásně se usmívající řeznou ránu na stehně, kterou si již brzy zapatlám blátem tak, aby se mi do ní nedostala žádná nečistota.

Jsem rád, že mi vyšla taktika být na špici, abych se nemusel přetahovat o místo na překážkách. Brzy však dobíhám opožděné (běžecky) závodníky z předchozích vln a lehce se zdržím na překážkách, aspoň spočnu.

Och, jak miluji ty prudké zámecké schody. Kolikrát jsem na nich trénoval běh. Nyní je vše jinak, ostatně jako každý ročních Heroes, kdy se je naivně snažím vyběhnout, aniž bych zkolaboval. Prostě to nejde. Pocit inspirační dušnosti mi dovoluje jen rychlou chůzi, kterou alespoň využívám k nahmatání a pozření připraveného pytlíčku hrozinek. Žízeň mám, že bych i zem olizoval. Následuje běžecká část, taková mentální a svalová příprava na výběh strmého terénního zářezu s množstvím popadaných stromů a sesunutých kamenů. Takové extrémní terénní překážky a přírodní rozmanitost najdeš jen na Heroes race!

Podlezu asfaltovou cestu kanálem a po ní se vydávám k první občerstvovací stanici. Snažím se udržet konstantní tempo běhu a brzy doháním i odpadlíky z elitní vlny. Přestože běžíme převážně lesem, vybírám si k doplnění minerálů a energie pár hltů ionťáku a kousky banánu, do ruky na cestu plátek pomeranče. Současně vyhazuji zvířátkům do úvozu ze svého opasku tyčinku, která mi dělá problém s rozžvýkáním.

Trať se lehce vine asfaltovou cestou kolem zámecké zdi, sbíhám na louku, kde mě zrzavá dobrovolnice mile vítá u překážky a tak pro ni na protisměrně nakloněné plošině vystřihnu působivý výmyk a s rozloučením upaluji dále. Mířím dolů k první prokleté házecí překážce. Hod pneu na kůl. A tady potkávám své rakouské spolustojící z registrační fronty. Radí mi, abych chytl pneu náhmatem oběma rukama a protože asi si kluk uvědomil, jaký jsem výborný angličtinář, slovo „both“ – obě, mi názorně ukáže. Přesto se mě stále drží vrhačsko-házecko-střelecká smůla, netrefuji se a nastupuji na sérii trestných angličáků. „Chuj s tým!“dodám při posledním vykonaném trestu a běžím tryskem do říčky Hradečná, kde už mě čeká občerstvení u Adámka. Hodný to chlapec, stojící na břehu, zde na nás tradičně čeká s připraveným tácem nakrájeného ovoce a dodává nám energii před výběhem do kopců na jihovýchodní straně Hradce nad Moravicí. Meloun, který jsem si šetřil v dlani, obaluji v blátě, při prolézání výpusti pod silnicí, ale nechci ho vyhodit. Holt chvíli prskám bláto.

Aha. Nová překážka! Házím si na záda třicet kilo batožiny, dozorci mi spojují ruce SK páskou a vyrážím na půl druhého kilometru dlouhou procházku těžkým terénem, protkaným bujnou vegetací. Osm set metrů do svahu snad nebere konce, snažím se alespoň soupaž odrážet od stehen. Na vršku mě otáčí na zpáteční cestu dozorkyně a vyprosím si od ní doušek vody z lahve, kterou vidím vyzývavě postavenou vedle dozorčí židličky. Vydávám se zpátky oklikou, členitým klesáním plného bahna, prosakující vody, kluzkým kamením a větvím. Cestou sebou třikrát fláknu, bez rukou těžce vstávám. Počínaje tímto mi moje tělo dává na srozuměnou, že tohle akceptovat nebude a křeč mi střílí do obou nohou. Dole jsem zbaven těžkosti i pásky a mizím v útrobách lesa.

S hrůzou očekávám střelbu z praku, která v těchto místech loni byla, naštěstí tu není, míjím jen dvě zajímavé dvojice závodníků. Jedna dvojice, muž a žena. Žena asi zažívá odliv zásob glukózy z jater, takže ji partner tlačí za zadnici vzhůru svahem. Druhá dvojice, o něco výše, jde vedle sebe a jeden říká druhému, jakou si koupil novou kuchyň. Samí divní závodníci, asi tou nadmořskou výškou. Na krátkém úseku přichází kombo střelba ze vzduchovky a střelba z luku. Samozřejmě obojí za krásných dvacet angličáků. Už jsem jak ti naši blijatlonisti…

Nesmíme vynechat ani Kajlovecký rybník s novou pontonovou překážkou, která otestuje naši rovnováhu, případně zdokonalí naši plaveckou vytrvalost. Při nahmatávání dna nohu… si… lok… kur*a… uvědomuju, že je snad hlubší než dřív. Snaha o rychlý výskok na břeh mi zase zamíchá svalovými vlákny a odcházím s křečí jako tanečník electro boogie. Stromy taky povyrostly oproti loňsku, protože to, co táhneme na hřbetě do kopce Kalvárie, nejsou klády, ale kmeny jak cyp. Letos nikdo neukradl fosforové tyčinky z toho dlouhého kanálu pod městem, navíc už zhruba vím, jak být ideálně předkloněn, abych si o strop nevydřel na temeni cédéčko, takže se mi běží pod městem celkem dobře, voda příjemně šplouchá a chladí bolavé nohy.

Lovení medaile z kontejneru plného vody mi letos trvá déle. Klucí přede mnou jsou tradičně vyzutí a nahmatávají nohou kovové kolečko, já jdu do toho po hlavě a zprvu se nedaří. Kluk lovící vedle ji náhle nahmátl, vylovil. Říkám mu s vtipem, ať ji hodí přede mě, on ji však utopil někde za mnou. Na podruhé, kdy jdu ke dnu s výdechem, abych se dole udržel, ji nacházím a můžu pokračovat. Do cíle zbývá už jen kousek, však ještě asi pět překážek. Síla v rukou mě neopustila, šplh po laně k mostu je chuťovka, při níž si nohy odpočinou. Potkávám svého bratra, který vše dokumentuje a hlasitě explicitně podporuje. Nějaké dítě se ke mně připojuje a dělá mi průvodce poslední částí trati. Vysvětluje mi něco o posledních překážkách, o blížícím se cíli, nevím, co mi to vše říká, moc už nevnímám ani své vlastní tělo.

Do cíle vbíhám řádně zaprasen a zdemolován v čase dvě hodiny osmnáct minut. V kategorii osamocených chlapů na 24. místě. Při vší konkurenci jsem smířen a spokojen.

Mile překvapil i můj bratr, který odpoledne běžel svůj první překážkový závod. Přesto, že natrénováno měl minimálně a před startem nevynechal cigárko, v kategorii mužských jednotlivců na trati 7km+ doběhl na dvacátém místě. Kromě ovací v cíli sklidil i bouři, déšť a kroupy. Těšíme se na příští rok!