Beskydská sedmička 2018

Čekáte na článek z Beskydské sedmičky? No no, tak se nezblázněte. Jestliže támhle ten vousatý spisovatel plný fantazie a cholesterolu může mít stále rozepsanou knihu Vichry zimy, přestože už každý ví, co bude v létě, tak já můžu mít skluz s B7 jednu lunu. Pravdou je, že těžko se mi píše o něčem tak nepopsatelném, jako byl právě tento závod. Ale budiž. Řádek pro Vás napíšu. Můžete se začíst a přičichnout, jak vypadala moje příprava a závod samotný. Bystré, začínající běžecké voko určitě mezi řádky vyčte i nějakou tu radu, tip, jak spoustu věcí raději udělat jinak a lépe. Važte si toho, tréninkové rady moc nerozdávám, protože se na to necítím a když už bych i někdy poradil, tak jste stejně všichni nejlepší, z netu chytří jak cyp. Tentokrát jsem nevěděl, jak vyprávění uchopit, protože to byl opravdu silný interní impulz a zážitek, který jsem zpracovával tak, že jsem dva dny po závodě téměř nemluvil. Poté, když už se má mysl uklidnila a astrálně jsem docestoval zpět z kopců do reálného života, bylo v hlavě prázdno. A tak jsem čekal na polibek múzy nebo jak se ta potvora jmenuje. Hledal jsem ji všude, hledal jsem ji na záchodě, čekal jsem na ni v autě, ani ve sklenici píva nebyla. A hle, jedné noci, kdy jsem se chystal spát, dostal jsem jakoby záhlavek, něco mi vrazilo pero do ruky... to zní blbě... chytl jsem blok a začal psát. Možná, že Vám bude příběh tentokrát připadat více cestovatelsky nežli vtipně.

Po loňském grandiózním neúspěchu na B7, (k dočtení zde https://www.facebook.com/karel.iv.3/posts/1671895216156175 )jsem si už tehdy řekl, že buď se do toho opřu, začnu makat nebo to příště seru. No, co se budu vychvalovat. Jestli jsem se o něco v tréninku opřel, tak o zeď nádražní budovy, ke které jsem se s hlaďákem připlazil z běhu valašskou vrchovinou, doufaje, že mi něco pojede domů, načež jsem zjistil, že nemám prachy. Od té doby běhám s padesátikorunou v kapsičce. Taky jsem se opřel o regál s četbou. Jak poznat infarkt. Co se stane, když spotřebuji jaterní cukr. A jestli se dá před medvědem vylézt na strom a skopnout ho dolů. Opřel jsem se i do gauče a sledoval vše běžecké, turistické, beskydské. I když to třeba nemělo nic moc společného s B7. Zkoušeli jste třeba někdy počítat krokovou frekvenci keňských běžců? To je stejný, jako kapat si kapky na kašel: "Jedna, dva, tř, čty, p, š, s.... kurva... asi dvacet."

Suma sumárum, příprava nestála za nic, až na pár vlaštovek jsem často přípravu odkládal a závod se nemilosrdně blížil. Rozhodil jsem sítě, kdo by případně se mnou rád do pekla a zpět a jak jsou na tom s přípravou oni. Kamarád si uhnal kyslíkový dluh už při výběhu nad dědinu. Takže bohužel. Kamarádka se mě ptala, jestli to prý dá. "Nedáš." Taky bohužel. Další hlásil churavý kotník. Nakonec to tedy vypadalo jako znamení, že se letošního ročníku účastnit nemám. A já bych to i přijal, dokud.

Dokud jednoho krásného dne, bylo čtvrteční odpoledne, den před závodem, kdy jsem zrovna pomáhal u dědy sbírat švestky, třásl jsem stromem a krom slívy do hlavy mě udeřil i osud. Ozval se mi neznámý člověk, který sháněl na poslední chvíli náhradu za svého zraněného parťáka. A já věděl, cítil jsem, že to tak má být a neváhal jsem ani vteřinu.

Začaly předzávodní manévry. Zkontrolovat povinnou výbavu běžce, tedy vše dokoupit. Rozplánovat stravu před závodem, během a po závodě. Nepodcenit oblečení. Vše jsem si chystal doma na chotbě do úhledných jednotlivých hromádek. Když jsem byl hotov, poodstoupil jsem a s hrůzou zjistil, že takové kvantum hadrů, žrádla a lékárny bych nenarval ani na valník, natož do krosny a malého běžeckého 10l batůžku. Začala tedy opačná činnost - vyhazování a redukování. V krosně jsem měl teplé věci na převlečení v cíli, trekové hole, několikery ponožky, běžeckou róbu a boty, jídlo, pití a hygienické potřeby. V malém batůžku do terénu bylo natlačeno následující: povinná výbava závodníka (doklady, prachy, náhradní čelovka), jednorázová pláštěnka, běžecké rukavice, šustka, nejnutnější zdravotní potřeby, náhradní ponožky, žvýkačky, dva plátky žitného chleba se šunkou, směs oříšků, dvě proteinové tyčinky, jednorázové dávky magnésia 400, několik tablet BCAA, beta-alanin, rozpustný "nakopávač" a samozřejmě hydrovak s necelým litrem neperlivé magnésie. Chápejte. Než jsem tohle vše nabalil, natěsnal,několikrát přemístil, třikrát se u toho rozčílil, něco zapomněl, tak mi ujel i poslední možný vlakový spoj do Třince. Nějak už se znám, tak mě to ani příliš nerozhodilo, i jsem se zasmál, jaký jsem kokot, naházel jsem věci do auta a jel jsem. Cesta je přece jednoduchá. Ostrava - furt po Rudné - Havířov - Těšín - Třinec.

Jaké to překvapení, když mě objížďka na začátku Rudné odvedla do centra Ostravy a na Bohumín, ke Karviné. Tady už jsem fakt klidný nebyl, ani slušný, ale své parťačce jsem klidným hlasem do telefonu říkal, že už jsem před Třincem. V pravdě jsem sotva minul značku konec posrané Ostravy. To, že před Třincem byly dvě semaforem (červeným samozřejmě) řízené zúžení do jednoho pruhu,to, že kromě tisíců příznivců B7 byl celý Třinec ucpaný ještě i fanoušky hokeje, bo chuji ještě zrovna hráli hokej, už jsem bral jen jako vrchol, nultý psychologický vrchol Beskydské sedmičky! Setkal jsem se se svým týmem na místním atletickém stadionu. Jenže každý na opačné straně oválu. Po chvilce prodírání se chumlem závodníků, třásl jsem si rukou se svou budoucí spolubojovnicí a jejím partnerem, který nám bude dělat support. Zde probíhalo registrační a akreditační martýrium, které tak miluji, načež jsem nakopnul auto a ujel jsem rozdýchat ten právě viděný několikatisícový dav do nedalekého Tesca, kde jsem si nakoupil, na parkovišti posvačil, převlékl se do závodního a s hlubokým nádechem vyrazil směr stadion, odkud budeme v deset večer vypuštěni napospas beskydskému masivu.

"Hic jako cyp!“ shodujeme se ještě u auta a vzpomínám, jak jsem loni na startu klepal kosu. Jsem zbytečně navlečený, předpověd počasí jim nevychází a já už cítím stékající kapku potu po zádech. Narychlo měním outfit. Volím termo kompresní triko bez rukávů a přes to fleecovou vestu, kterou budu odteď počas celého závodu zapínat, rozepínat nebo sundávat a věšet přes batůžek. Je 21:53 a oba tušíme, že už bychom měli být někde jinde. Třeba na startu. Scházíme přeplněný divácký sektor stadionu na tartan, kde jsou za startovními branami seřazeni závodníci. Propásli jsme jen nějaké písničky.. Jakýsi Minaj a hymnu. Ani velebného otce jsme nestihli. Opírám se o jakousi konstrukci a na temeno mi zhůry klepe kameraman, prosí mě o odstup, protože mu hážu s obrazem. Potupně a opět se ptám své parťačky na jméno, neboť jak jsem v tom předzávodním rozrušení, zapomněl jsem i to svoje.

Třinec. Pátek 31.8.2018, 22.00 hod. Start.

Nejprve vybíhá celá, několika tisícihlavá, sekce LONG verze závodu (cca 95 km), poté vypustí nás, SHORT (necelých 90 km). Obíháme slavnostní kolečko po oválu. Vlastně jdeme. Nekonečné stádo a hromada trekových holí, takové mikádo! Lidi na nás mávají, my pochodujeme a ujasňujeme si taktiku, až se divím, že nám na hlavě nepřistál kelímek s pívem nějakého zklamaného diváka, který očekával nějakou naši akci, sprint, spurt, pád, kytici vrženou do diváků. Ale pár pobízecích dlaní mi v zátylku přistálo při vybíhání ze stadionu. Probíháme nočními ulicemi, parkem, přeběhneme silnici za asistence policie a vybíháme na předměstí. Beskydští velikáni ještě nejsou vidět, ani cítit. Je to tak schválně, proto se vybíhá v noci. Kdybys vybíhal za dne a viděl´s do čeho ses pustil, řekl bys „ ty krávo, chuj s tým, jdu na kebab.“ Lidé postávají před svými příbytky podél ulice, zdraví nás a přejí dobrý běh, ukazují nám své potomky, ukazují nám jejich čerstvou sklizeň slivovice, ukazují nám směr cesty, ukazují nám svůj hudební um a smysl pro zábavu. Minuli jsme i dům, kde si parta ožralých mladíků na balkoně ani nevšimla, že pod nimi probíhá asi miliarda závodníků, jeden nám i nechtěně ukázal holou řiť a se zakopnutím o práh, zapadl do nitra bytu.

Kapitola Velký Javorový.

Po cca sedmi kilometrech, se sklon cesty postupně mění a my cítíme, že první kopec na sebe nenechá dlouho čekat. Záhy spatřujeme v hluboké tmě linii čelověk, postupující a osvětlující cestu na první vrchol Malý Javorový a poté (Velký) Javorový 1032 m.n.m.. Nastoupáme 600 výškových metrů. Jako spousta dalších, odskočím si na toaletu už na úpatí, aby mi v kopci nepovolily svěrače. Naše taktika je jasná a parádně jsme se na ni shodli. Roviny - rychlochůze v tempu, sestupy - chůze s důrazem na správný došlap a bezpečný pohyb, do kopců – tempo s důrazem na součinnost nohy, ruce, hole. Stoupáme přímo, asi červenou sjezdovkou, ale mě připadá jako černo-černá. Je to smrtící kopec s vrcholem v nedohlednu. Každý okolo ti řekne, že nejhorší na celém podniku jsou první a druhý kopec, takže se máme na co těšit. Počasí je ale ideální, lehce pofukuje, zima není, neboť jsme v pohybu. Po iks stovkách vystoupaných metrech slyšíš někde v dáli hudbu, která se nese až k nám. Sklopíš hlavu, nastoupáš sto výškových metrů, pohlédneš vzůru, ale stále nevidíš tu vysněnou horskou boudu. A takto několikrát. Až náhle... jsme na Malém Javorovém. Někdo okolo zvrací, někdo toaletuje, někdo pojídá svůj celodenní příděl řízků, někdo si utírá bublinu u nosu. Členové místní horské služby, vyměnili mačky a skútry za kytary a klávesy a koncertují. Někteří se zaposlouchají, že se jim ani pokračovat nechce. My však zchladnout a promrznout nehodláme, pokračujeme lesem k nedalekému hlavnímu vrchu. Na Velkém Javorovém je čipovací stanice, kde si musíme přiložit čip ke snímači, aby se potvrdil náš průchod a dokázali, že jsme nechcípli. „Výborně! Jdeme na další!“ Při sestupu si užíváme noční ticho, už nejdeme jako stádo závodníků, ale rozkouskovaná linie jednotlivých týmových dvojic, trojic. Lehce a za chůze pojíme pár oříšků s hrozinkami. Po pár kilometrech pozvolného klesání lesní cestou přicházíme k další čipovací stanici, držíme se stále spolu, časové rozmezí mezi zaznamenáním průchodu prvním a druhým členem týmu nesmí být větší jak minuta. Před námi první občerstvovací stanice v chatové oblasti Řeka (550 m.n.m.) U své chaty má pán stoleček a nabízí svou borovičku. Podíváme se s parťačkou na sebe a jednoho prcka si směle rozdělíme. „Tak, na zdraví“, slyšel nás a viděl jeden procházející závodní pár, pán s manželkou, pán si taky evidentně chtěl přihnout: „Hele, oni mají...“, však manželka jej hbitě zarazila: „Ó já ti dám! Uvidíme na Lysé hoře!“ Následuje opravdu občerstvovací stanice, ta, na které jsem loni toužil po něčem na zahřátí. Stejně jako loni, je zde k mání pouze voda čistá nebo iontová. Stojíme na úpatí druhého strmého krváku.

Ropice.

A jak jinak než zhurta sjezdovkou až k horní stanici lanovky. Vyšlapaná pěšina je úzká jednostopá, kamenitá a jakékoliv fláknutí, úmrtí některého ze závodníků před námi způsobí zastavení a špunt celé dlouhé kolony. Hbitě, i přes značný nekomfort, měníme trasu a kráčíme skrz vysoké borůvčí a ostruží. Když zpomalím, stíhám i za chůze očesat ze dvě, ze tři borůvky. Než dojdem nahoru, mám jich plnou ruku. Před vrcholem je rozcestí, kde LONGáci obočují na Ropici a my pokračujeme po vrstevnici. Neodpustím si blbé kecy: "Kam jdete, se nás bojíte?.... Kam jdete, do bankomatu?" a tak podobně. Je pěkná noc plna hvězd. Koukáme střídavě na oblohu, pod nohy, na sebe moc ne, protože těch 150 lumenů z čelovky do zornice není žádný vzrůšo. Parťačka upekla výborné keksy, takže hodujeme a kráčíme. Nechť nás ti běhálci předbíhaj, ať si zauzlují šlachy, stejně je ve stoupání zase chytíme. Jsme tým! A v tu přicházíme na otevřenou planinu, kterou tak dobře znám z loňska. Tady v obci Morávka, na tom obrovském parkovišti s občerstvovací stanicí, nebo co je to, tady jsme se prokřehlí až na kost shodli, že ukončíme naše muka. Když i dnes tady vidím ta auta support členů a taxíky, kteří odvážejí ty, kteří zde končí, znovu mám ten pocit, tu úctu k mocné a drsné přírodě, před kterou jsem se loni s pokoru sehnul až na zem. Na chvíli jsem se u občerstvování vzdálil své parťačce, abych se zavzpomínal. Se soustem pomeranče jsem si vybavil jak mi loni ta chladivá kyselost klesala hrtanem a dnes, jak mě naopak vzpružuje a zalévá energií. Je čas jít dál. Tam někde ve tmě se podíváme k hoře Travný. Na cestu jsem si vzal kelímek s musli a do něj naházel ještě čtvrtky banánu. Naučil jsem se takhle využívat těchto stanic naplno a jak někdo tlachal, že jídla zde v závodě byla strohá a ošizená, já jsem tedy vždy odešel nažranej jak pes.

Travný.

Odtud je to pro mě už premiéra, zatímco parťačka loni bojovala až za Lysou Horu. Ona je mimochodem znalou beskydskou trekařkou, takže místní cesty a kopce zná velmi. Opravdu jsem štěstím bez sebe, když mi začne vyprávět, kolik vrcholů a kilometrů ještě máme před sebou. Stoupání začíná hned za dědinou, kelímek s jídlem mám ještě nespořádaný a už jej musím držet jen v tlamě a holema soupaž prát se s kopcem. Podle grafu výškového profilu našeho putování se to může zdát jen jako procházka kolem Travného, ale z Morávky nastoupáme zase dobrých pět set výškových metrů. Tady se zase cesta rozděluje na delší, která veme vrchol Travný 1203 m n.m. Přímo kolmo vrstevnicema, zatímco my budeme rozvnoběžně kopírovat jejich cestu, s vrcholem někde po levici, ve tmě v lese nad námi, pěkně pohodově téměř po 800 m vrstevnici. Z kopce si povídáme a v tu chvíli mi někdo sahá na rameno a zdraví mě. Málem se mi zastaví srdce překvapením. Nejenže se setkávám s kamarádem Honzou, ale hlavně netuším, jak mě mohl ve tmě, jen za svitu čelovky, zezadu poznat, natož když se tu míjíme se spoustu lidmi. Krátce jsme pozdravili a popřáli si dobrý závod. Když už jsem chtěl říct, že mě to klesání nebaví, oběvuje se hospoda. Zase nám blejsklo v očích, řekli jsme si však, že oslavy necháme na později a odnášíme si sklenice Coly, cukry, energie, která se bude hodit ve stoupání na Lysou Horu, která už je cítit ve vzduchu. Jinak je stále tma jako v prdeli a jediné co vidím, je obec Krásná pod námi. O této obci Vám nic nenapíšu, protože si nepamatuju, co tady bylo zajímavého.

Lysá Hora.

Vzbudil jsem údiv a posměch, když jsem parťačce řekl, že jsem na Lysé nikdy nebyl a ani mě na té turistické dálnici nikdy příliš moc nic nelákalo. Navíc, když si to právě tempem jako prase, které jsme od začátku zvolili, zhnusuji na tolik, že se této hoře příště tím tuplem vyhnu. Vypitá Cola funguje, parťačka maká jak divá a já se začínám bát, že tohle odrovná buď mě nebo jí nebo nás oba. V půli nekonečného stoupání prudkou kamenitou cestou se na sebe podíváme a oba s pohledem splašeného uhnaného zvířete si dáváme najevo, že bude lepší zvolnit. Několik set metrů před vrcholem začíná už pomalu blednout noční obloha, vegetace kolem prořídla a můžeme kolem sebe vidět krásnou scenérii siluet okolních kopců. I pohled nahoru na vysílač poznávám z fotek a správně tuším, že kamenitým, vinoucím se chodníčkem se blížíme k vrcholu Lysé Hory. Jsme téměř na vrchu, nepříjemně se do nás opírá vítr, nebe se zatáhlo, přistávají na nás první dešťové kapky. V tu chvíli už nahmatávám v batůžku pláštěnku a vzpomínám si, co jsem o Lysé Hoře četl doma před odjezdem: „Jedno z nejchladnějších, nejdeštivějších, prostě nejfuj míst v ČR“. Na vršku je bouda, hotel. Tož tam vlezeme s očekáváním, že nám aspoň nalejou. Otevřeno snad mají, svítí se a venku na verandě stojí lidi. "Dejte postavit na čaj," hulákám už z dáli. Tak tam vlítnem a taháme za kliku s cedulí "restaurace". Na to se rozlétnou vchodové dveře za námi a dovnitř vlétne prý hlavní rozhodčí. Ty venku zmrdá, že nezamykaj když chodí kůřit a nás zjebe, že tady nemáme co dělat, že je restaurace zavřená. Nu což. Aspoň záchod byl funkční a vyměnil jsem si ponožky za kompresky, protože nás čeká mega táhlý sešup do Ostravice a tak chci minimalizovat otřesy v lýtkách a případné křeče v nich. Kolik může být hodin? Snad po šestý ráno... a cestou dolů míjíme spoustu turistů mířících na Lysou, aby nestihli svítání. Nebaví mě tohle klesání, protože ho více méně znám z loňské dovolené, kdy jsme se byli s kočárem projít směrem k Lysé a zastavila nás až nesjízdná, kamenitá, červená na vrchol. Tudy jsme se vraceli, takže vím, jak je Ostravice, vytoužený kafe a odpočinek tam někde dole v nekonečnu. Tu a tam nás někdo předběhne, nás to ale nechává chladnými, jen ať si strhnou kolenní vazy. My si sestup zkracujeme povídáním a Ostravice přichází záhy. V Ostravici je v areálu pily velké zázemí pro závodníky, fanoušky i diváky. Přes reklamní bannery, stánky s jídlem a pitím, přes to lidské mraveniště jsme si ani nevšimli čipovací kontrolní stanice a hned jsme se vyrazili nasnídat. Málokdo si všiml otevřených dveří do veliké haly, plné tlustých pohodlných žíněnek, kterým se nedalo odolat, takže jsem vyvalený jako římský panovník, kolem sebe mám kafe, ovoce, tatranky... nesmím však usnout, znám se, probudil bych se až večer a to ještě s budíkem, takže za pár desítek minut hop, vytřepat nohy, na záchod, otřepat... a vyrážíme dál! Cesta ještě daleká.

Smrk.

Jak už jsem naznačil. Výstup na Smrk jsme začali sestupem. Zpátky k zapomenuté čipovací stanici. Naštěstí šlo jen o pár stovek metrů. Teď už opravdu hurá pryč. Žádná rovinka. Z pily přejdeme hlavní silnici a odtud obec už jen stoupá a stoupá úzkou asfaltovkou, po obou stranách staré usedlosti střídají honosná sídla přivandrovalecké smetánky. Právě navrchu Ostravice procházíme kolem nenápadného statku, kde jsme loni trávili dovolenou. Leží na okraji široké louky, odkud je krásně vidět impozantní hora Smrk, kam se zanedlouho vyškrábeme. Máme z ní celkem respekt, protože oba víme, jak je výstup na vrchol dlouhý a jestli nás povedou zkratkama mimo turistickou, tak zakusíme. Zprvu horu nenápadně obcházíme a užíváme si příjemné slunečné ráno. Slyšeli jste někdy tokat krkavce? Po chvíli romantiky to ale přijde. Už na úpatí zjišťujeme nemilou skutečnost, parťačka je na suchu s vodou a mně zbývá tak na dva loky. Na mapě hledáme v okolí studánku nebo supermárket. Pramen opravdu bude! Naštěstí se tedy nebudeme muset uchýlit k podobným potupnostem, jako provozoval můj kamarád na Spartanu, olizování trávy aj. Překonáváme prudké balvanovité terénní stupně, procházíme kolem pekelně prudkých srázů. Jsem si říkal, proč tu není jediného kamzíka. Určitě všichni popadali. A tu to je. Studánka s dřevěnou stříškou nad ní, dva hrníčky naň. Chlemtám jako kráva. Otevírám si batoh, odšroubuju uzávěr vaku na vodu, hrníčkem s vodou se blbě míří do úzkého hrdla, takže si krásně naleju vodu do oblečení a dokladů. "To mi bude stačit," otírám si mokrý telefon a balíme k odchodu. Cesta stále vzhůru. Trošku se opožďuji za svou parťačkou, sbírám totiž všudypřítomné borůvky k malé svačince. Najednou slyším čipovací kontrolní stanoviště. Rozhlížím se a hledám parťačku. Srdce cítím v krku i u zadku. Jestli ona pípla a já jsem za ní víc jak minutu, dostanu infarkt a poseru se z toho. Utíkám nahoru, mýtina na dohled. Snad nepípla a uvědomila si, že nejsem za ní. Uvidím už brzy na jejím výrazu... Usmívá se! Nepípla. Užíváme si zasloužených slunečních paprsků, oddychu, nádherných výhledů na mlhu v nížině, nádherných pohledů na umírající závodníky ležících všude okolo. Shodli jsme se, že to byl dobrý výstup. Přes svou náročnost nás bavil. Smrk je prostě srdcovka. Následuje sestup do Čeladné. Tuhle stranu hory, myslím, neznám. Loni, když jsem si vyběhl na Smrk, zpátky mě pohltila tma. Jak říkám, myslím, že tudy jsem neběžel. Parťačka mi ukazuje rukou mířící v dál, na kterou horu bude naše expedice pokračovat. Musím se tázavým pohledem ujistit, když se mi skrz prořídlý les zjeví ten obraz hory, jestli fakt myslí totamto, kde i vzrostlé stromy vypadají odtud jako maličké chomáčky? "To vážně teď z tisícovky jdem dolů do pět set, abych se tam v Čeladný vychcal, pípnul, vzal si banán do huby a šel zas támhle nahoru?" ptám se své specialistky na beskydské tůry. "Ano, to je Kněhyně, ale nejdeme až na vrch, půjdeme kolem vrcholu na Čertův mlýn," odpovídá pobaveně z mé reakce. Klesáme a hora se k nám natáčí z boku. Vidím pás neméně zvlněných kopců, který mizí v nekonečnu. "No, tam půjdeme taky. Ale neboj, to už půjdeme skoro z kopce až do cíle..." pomátla se moje parťačka,"...tam už jsou někde Pustevny, Radhošť, Ráztoka..." a mluvila dál. To už jsem ji ale neposlouchal. Měl jsem mentální útlum a vnitřní rozhovor. Už jsme na nohou přes třináct hodin, říká se, že nejhorší jsou první dva kopce – ty máme úspěšně za sebou, máme za sebou Lysou Horu, říká se, kdo se přehoupne přes ni, má velkou šanci dokončit – povedlo se, a najednou vidím, že cíl je někde v prdeli přede mnou desítky a desítky kiláků daleko, na Valašsku. A já scházím kajsi do Prkvančic.

Fajn, tuhle psycho krizi jsem v sobě potlačil příchodem do Čeladné, u kontrolního stolečku přikládáme čip a s údivem zjišťujeme, že jsme na dvacátém sedmém místě průběžně, v kategorii mladý mix tým. „Ty vole my jsme dobří,“ radujeme se. Rychle do sebe nahážeme potřebné nutrienty, chleba škvarkama nepotřebujeme, klobásy a pívo taky zavrhujeme. Tady u hospody jsou plné stoly hodujících závodníků. Tím, že se nebudeme zdržovat, určitě nějakou dvojičku zase skalpujeme. Avšak kousek níž po cestě máme dohodnutý support, parťačky partner přijel zkontrolovat náš zdravotní stav. No dobrý, spíše jen její. Moje spoluzávodnice se tedy v autě hází do letního outfitu, já si čepuju v místní studánce osvěžující vodu a lehám si na lavičku s nohama přes hranu stolu. Možná pár vteřin, možná i minutka, snad ne víc, chytnul mě mikrospánek. Vyskočím na nohy, když zaregistruju její kroky a chvilku nevím kde jsem. Je čas na další dobrodružství.

Čertův mlýn.

A u všech čertů, tady nevím. Já si vůbec nevybavuju, že bych tady šel, jak jsem tady šlapal nahoru, co se dělo. Problém nebo snad výhoda je, že tady už je mi úplně jedno jestli jdu na Čertovu horu, Čertův mlýn, Čertovy proudy. Prostě nohy, ruce, tělo pracují a já jen pozoruju, jak se mi pod nohami vlní země. Na jednu událost však nelze zapomenout. Má spolubojovnice si odskočila do lesa. Normálka. Já prostě čekám, opírám se o čtyři trekové hole a čtu si turistickou tabuli, kde se třeba píše, že se v okolí Kněhyně nachází nemalé množství jeskyní, tektonických zářezů a podobně. Čekám dobrých pár minut, až už z toho začínám chladnout. Najednou mi zvoní telefon a já slyším: „He.. kde.. u... bá... sl... nev...“ rozuměl jsem velký hovno. „Já ti ale nerozumím, kde jsi!?“ odpovídám důrazně. „...šššffttt...“. Hlavou mi proběhnou dva scénáře. Buď ji někde ožírá medvěd nebo spadla do nějaké z těch pekelných roklí všude kolem! Popadnu batoh, hole a letím směrem, kde jsem ji viděl zajít. Uběhl jsem pár desítek metrů a někdo na mě zezadu volá. Ona stojí na místě odkud jsem vyběhl. Jdu zpátky, směje se a já bych po ni asi i hůlku hodil. Prostě si spletla pěšinu zpět a objevila se pár desítek metrů po směru trati. Volala mi, jestli už jsem šel dál nebo stále čekám. Cesta vede poklidnou cestou přes vrch Tanečnice na Pustevny.

Pustevny.

Máme za sebou přes šedesát kilometrů, do cíle necelých třicet. To už je za rohem! Tady už nás žene fata morgána, vidina Frenštátského náměstí plného fanoušků, oslav a radosti. Scházíme k Pustevnám, po pravé ruce vidíme stavbu budoucí Stezky v oblacích, dělníci montují kontrukce, voní čerstvě řezané dřevo. Slyšíme pípání čipovací kontrolní stanice! Konečně! Přidáváme do kroku z kopce. Co to je!? To není kontrolní stanice! To pípá couvající tatrovka se stavebním materiálem! Někteří málem omdlévají šokem, my se tomu smějeme. Pustevny se vynořily zpoza stromu vzápětí. Čilý turistický ruch a blízká, opravdová, kontrolní občerstvovací stanice přichází vhod. Tady přece jen si už dáme, krom toho veškerého ovoce a musli, i oběd. Půl krajíce chleba s pomazánkou. Dávám si i druhý chod, čtvrt rohlíku se salámem. A máme dilema. Zvolíme zkratku přes Radegasta (socha, ne hospoda) nebo si dáme regulérní prodlouženou jízdu přes Ráztoku? Během urputného přemýšlení jsme nachodili do kolečka patnáct minut s tázavými pohledy jeden na druhého. Rozhodnutí padlo se zjištěním, že jsme klesli na třicáté místo. Dáme kafe, záchod, náplast na puchejř, šňupnem magnésium, analgetika a jdem se projít delší cestou.

Ráztoka, Radhošť.

Scházíme z Pusteven po asfaltce, která zrovna třikrát není příjemná na rozpálené nohy. V podstatě kopírujeme trasu lanovky na jejíž dolní stanici, Ráztoce, potvrdíme svůj příchod a točíme doleva, do lesů a stoupání na Radhošť. Sic jsme si dali za úkol pouze závod dokončit, však boj o lepší umístění je výzva, adrenalin a další motivace jít a nezastavovat. Prohlížíme si každou dvojici, před kterou se ve stoupání dostaneme, tempo do kopců máme stále drtivé, sledujeme i dvojice, které se na rovince a v klesání dostanou před nás. Jednou se má týmová polovička zeptá kolemjdoucího padesátníka, jestli jsou taky tým mix do pětatřiceti let. Ten se tak směje, že se málem z kopce svalí. Stále u nás panuje dobrá nálada a bavíme se. Kolemjdoucí se nám dokonce diví:“ Hele, oni se spolu ještě baví!“ Je totiž pravdou, že na této metě nejsou partnerské rozepře, dohadování se a ponorky něčím zvláštním. Vyloupneme se skrze kleč, kus před Cyrilem s Metodějem. Výstup oslavíme čokoládou a RedBullem, které parťačka pohotově vytasí ze svého bezedného batůžku. Uf, nejraději bych zase zapadl někam do lesa, protože na tom hnusném hřebeni fouká jako prase.

Pindula.

Pindula není vrchol. Pindula je dolní zastávka na okraji obce toho jména. Tohle klesání z Radhoště má vlastní kapitolu proto, že bylo zásadní. Něco, co v nás dřímalo, se právě probudilo – bráničtí rytíři? Možná i zabraly ty čokolády, magnésia, RedBull, proteinové tyčinky, kterých jsme se pomalu začali zbavovat před cílem (pozor, cíl ve smyslu - výraz přinášející pouze mentální uspokojení, stále šestnáct kilometrů do konce). A tak v jednu chvíli klesání jsme zhodnotili svou kondici, svůj zdravotní stav a řekli jsme si: „ Jdeme? Běžíme! Nandáme to těm, co nás doteď předbíhali!“ A tak hole přizvednout a úprkem dolů! Poprvé od slavnostního zahájení v Třinci vidím své nohy a hlavně svou týmovou kamarádku běžet, až se musím smát, jak se nám splašily nohy. Předbíháme jeden tým za druhým, za celý závod jsem neschytal tolik narážek a urážek jako za tento, dvou kilometrový úsek. „Kurva, co to...“ podivují se ti, kteří nedávno předbíhali nás. „Jste se posrali, to máte ještě tolik sil?“ čumí závodníci, uskakujíc přitom do stran. Běžíme rovinou až k poslední občerstvovací stanici, kde bezvadně spolupracujeme jako tým, nezastavujeme, procházíme a nabereme si navzájem jídlo s pitím, které i přes blížící se cíl nesmíme oželet. Do cíle něco málo přes deset kilometrů, ale ještě stále výšlap na Malý a Velký Javorník, tedy nepsaný osmý vrchol, protože nemá přes tisíc metrů.

Malý a Velký Javorník.

Tady už se lidi spíše courají, scéna vypadá jakoby se tady natáčel zombie movie, pochod závodníků připomíná přesun válečných raněných. Ten kulhá, omotán obinadly jako mumie, druzí se potulují jako při kokainovém dojezdu, jiní vytřepávají křeče z nohou, přelepují na maso rozdrásané puchejře. My, stále na přívalové vlně energie, plánujeme bojovou taktiku do posledního stoupání. Přestože jsme teprve na Malém Javorníku, stoupání bylo odporné, až samou radostí oslavuji poslední zmáknutý vrchol, načež moje sport partnerka ukáže a zavelí směrem nahoru, ještě nejsme na Velkém! Stmívá se a my jsme rádi, že máme v batohu náhradní čelovky, když jsme ty z předešlé noci naivně odložili už do auta. Krásy zdejšího kraje si prohlédnu až doma, na internetu, neboť se nám okolí zalilo do temné mlhy, z denního světla už taky mnoho nezbylo.

(Když si tady pustíte tento hudební doprovod https://www.youtube.com/watch?v=OmnWyvwpbpI , maličko Vám to přiblíží naše emoce při doběhu do cíle.)

Tady už jdeme téměř sami. Nevidíme jediného závodníka vzadu ani vpředu. Občas se někde v dáli mihne světlo čelovky. Chtěl jsem to napsat slušně, ale tady byla cesta opravdu značená na hovno, bílé hovno. Hledat na rozcestí bílý fáborek v bílé mlze znamená obíhat a osahávat kmen a větve každého spatřeného stromu před námi. Občas se zastavíme a posloucháme hlasy, ať už nějakého závodníka nebo blížícího se města Frenštátu. Padla tma, že bys dál dosáhl než viděl. Světlo čelové svítilny osvítí mlhu před námi a spolu s vydechovaným kondenzem vytvoří bílou neprůhlednou zeď. Střídavě sundávám, nasazuji, vypínám, tlumím, sklápím čelovku, nadávám a přitom sestupujeme lesní, klikatou a příkrou pěšinou. Při zaposlouchání se můžeme slyšet nejen přicházející bouřku, ale i tóny města Frenštátu, stále zahaleného za lesy někde před námi v nížině. Terén je nám náhle vstřícnější a my víme, že přichází poslední část naší výpravy.

Frenštát pod Radhoštěm, cíl!

Mýtina za lesem nabízí nádhernou noční podívanou. Světelné znečištění zbarvuje nebe nad městem do ruda, které v nadhlavníku přechází v čistou jasnou noční oblohu posetou korály, za zády máme siluety temného lesa a kopcoví jsou nasvětlovány záblesky přicházející bouřky, ohlašující se temným a vzdáleným bručením. Začínám být nesvůj, očekávám značku Frenštát za každým stromem, ale on se nám stále skrývá. Opravdu jdeme správnou cestou? Byl to fáborek nebo jen někomu uletěl hajzl papír do stromu? Připojujeme se k závodnímu týmu, který se vyloupl odnikud a s těmi dvěma pány ve věku padesáti let hledíme vstříc cílovému městu. Objevila se první pouliční lampa. Povídáme si a při vtipkování o přízvuku se jich najednou moje kamarádka zeptá, jestli nejsou náhodou z Třince. Jsou! Vezmou mě s sebou do Třince k autu, které jsem nechal na startu. Jsme nadšeni a pocit euforie je umocněn příchodem do frenštátských ulic. Bouřku máme za zadkem, jsme skrápěni prvními kapkami deště, vítr se zvedá, je před osmou hodinou noční. To však neodradí diváky i kolemjdoucí podél ulic, aby nám fandili a zatleskali. Máme husí kůži, běžíme! Déšť, teď už regulérní déšť nás omývá, smývá z nás bolest a únavu, pohání nás na náměstí. Koukáme na hodinky: „Poběž, stihneme to pod dvacet tři hodin!“ Červený koberec jako samet pod našimi zničenými unavenými nohami nás přivádí k poslednímu čipu a symbolickým vzpomínkovým schodům, kde si každým krokem vzhůru připomeneme jednotlivou pasáž našeho putování. Start, nejisté začátky, plné očekávání. Připomeneme si, křest ohněm v prvních výšlapech. Kolik jsme toho obětovali, kolik jsme toho horám ze sebe odevzdali, co nás hory naučily, jak jsme si prošli bolestí i radostí, jak jsme kráčeli chladivou nocí i skrze hřejivé sluneční paprsky, jak jsme se naučili naslouchat našemu tělu, jak tělo pracovalo pro nás. Jaký jsme byli tým. Tým, který svou rozvahou, silou a odhodláním si splnil svůj cíl. Na samém vrcholu schodiště, na vrcholu našeho cestování se rozhlížíme, gratulujeme si, jsme ověšeni upomínkovou stuhou a přes všechnu tu nálož jsme rozhodnuti to na rok zopakovat na trase long. Vysloužili jsme si v kategorii mix týmy do 35 let krásné 20. místo. Děkuji!

Tak tedy, opravdu je Beskydská sedmička závod, který ti změní život? Ano.

P.S. Až doma jsem zjistil, že z mých trekových holí lze oddělat gumová koncovka, díky které moje trekové, horské, nejlepší, alumíniové, sportovní hole byly nazývány důchodkami.