Taxis Gladiator Race 2017 - Pardubice

Tentokrát věnuji hned první část své reportáže svému nejlepšímu kamarádovi, protože jak on říká: „Bo ja nemam čas čist ty tve chujoviny, gde si kdosi uprdul, mě jen zajima, kolikaty si byl.“ Dane, skončil jsem ve své kategorii osmnáctý ze čtyř set čtyřiceti závodníků, nula handicap!

Další část věnuji Vašim nejčastějším dotazům. „Poběžíš s někým na zádech?“ Nikoliv. Budu mít co dělat sám se sebou. „Budeš řehtat jako kůň?“ Neměl jsem v plánu. Ale tuhle jsem četl zajímavou definici, co že je to vlastně řehtání: Je to hluboký, hlasitý zvuk, slyšitelný na velkou vzdálenost. Vydávají jej znejistělá zvířata, jež se oddělila od svých společníků, v návalu zuřivého úsilí dostat odpověď, která jim je umožní lokalizovat. Takže odpověď je ano, řehtal jsem. Když jsem v závodě slítl v rozbahněném svahu do vody až po krk, znělo to asi takhle: „Kůůuurvaaa!“ „Viděl jsi pohádku Třetí princ? Vsaď si diamanty do podkov!“ Vpravdě jsem si opravdu boty vylepšil. Ještě o půlnoci před závodem jsem si na své terénní podrážky lepil speciální gumové drapáky. Určitě pomohly, měl jsem to vyzkoušené, ale uletěly. „Žereš oves?“ Žitnej chleba. Ráno vločky. Kdybych žral ještě oves, asi bych si na hajzl bral podprdelník.

Třetí část bude pro Vás, kteří si rádi počtete, jak vypadala cesta bojovníka, a taky pro mě, protože jsem zapomnětlivý a rád si závod někdy zase připomenu. Nu, svou pouť z Opavy, na první ročník unikátního závodu Taxis Gladiator Race, jsem začal v sobotu ráno, druhého prosincového dne, na chodbě přecpaného vlaku InterCity do Pardubic. Lidi se prý zbláznili a jezdí po vánočních trzích. Lehce prokřehlý, v levé ruce horké kafe a v pravé kus teplého pečiva, opustil jsem nepříliš hezkou nádražní budovu. Pardón, ona je to vlastně architektonicky jedna z nejvýznamnějších budov poválečného funkcionalismu. Jak já to slovo nesnáším. Do toho digitální panel ukazoval jedničku. Podle krystalizující kapky u nosu jsem usoudil, že to nebude včerejší datum, ale teplota. Smog, pardon, mlha. Měl jsem chuť sebrat v prodejně místních suvenýrů první perník, který nahmatám a ujet pryč. „Hovno,“ řekl jsem si, srknul jsem zbytek ledové kávy a hbitým krokem jsem vyrazil směr hipodrom. Samozřejmě špatným směrem. Po půl hodině cesty, po přeskočení frekventované výpadovky a železnice na Chrudim jsem opravdu dorazil k dostihovému závodišti. Poznal jsem to podle hudby, hlásajícího amplionu a sanitky, která si patrně přijela pro zraněného kentaura. Když jsem přišel, bylo něco před dvanáctou a hle, právě dobíhaly elitní ženy. Tak jsem si našel místečko hned u trati, že je trošku pofotím a zhodnotím jejich ladný cval. Později mi Jaruš píše, že mě viděla v televizi, jak mávám na ženské. Tak nevím, nepamatuji. Hodina a půl do mého startu. Posvačil jsem, vyřídil náležitosti a prošel si zázemí závodiště. Hlavní budova mě překvapila svou strohostí. Prázdné prostory, dlouhá, široká centrální chodba, na stranách přepážky pro sázkařské účely. Uprostřed restaurační koutek. Hned naproti východ ven na hlavní tribunu. Venku si nelze si nevšimnout neobvyklého, však hezkého, bronzového, zahradního trpaslíka, stojícího na štěrkovém podloží, vysoký asi někam nad šulína. V ruce třímá kouzelnou hůlku a je zahleděn v dostihovou scénu. Startování v pozdějších vlnách má jedinou výhodu. Můžu si jít prohlédnout trať, nasát atmosféru, přiučit se taktikám nebo se poučit z chyb některých závodníků. Tak jsem například shlédl, že není dobrým nápadem přeskakovat Malý vodní příkop. Skok to věru není příliš dlouhý, tři metry, ale rozběžiště bylo už dosti bahnité, navíc voda je v příkopu držena v kluzké plastové vaně, takže jakékoliv zaváhání je trestáno telemarkem, zhroucením se nebo - divácky nejžádanějším - flopem. Organizátoři nám připravili 7 km běhu a 39 překážek, což je opravdu dost v poměru ke kratší délce trati. Mezi překážkami není tolik času si vydechnout, ruce si neodpočinou, na druhou stranu není třeba řešit rukavice. Pojďme závodit! Nyní už jsem v moci startéra. Nahnali mě do startovacího boxu. Musím říct, velmi příjemné. Polstrované zábrany, nikdo ti nesmrká za krk, spousta osobního prostoru, vhodné místo ke kontrole pohodlí genitálu v kompresních legínách. S klaksonem se brána rozletěla a já vyletěl jak nakopnutý. Po prvních překážkách na rozehřátí přišla hned nejtěžší část. Esíčkovitý střídavý výběh a seběh rozbahněnou strmou strání. Neznám nic nebezpečnějšího na klouby než šikmé seběhy bahništěm. Následovala vysoká zeď, kterou jsem již okoukal v civilu. Borci se na ni rozběhli a plácli s sebou na ni jako mouchy. No, klucí, pěkně, už jen vyskočit chybělo. Vlastně stačilo bez rozběhu vyskočit. U další překážky, přenášení čtyř pneu jsem ztratil svého jediného pronásledovatele a zase, jak je mým zvykem a prokletím, jsem běžel sám. „Koně vbíhají na oraniště,“ jako bych slyšel komentátora Velké pardubické, ve chvíli, kdy jsem na ni vběhl já. Rozdíl mezi Železníkem a mnou byl v tom, že můj „běh“ přes ornici více připomínal spíše tanec. Marná snaha běžet krajem vytyčené trasy. Po druhé odpolední hodině, kdy se tudy prohnala dobrá tisícovka nohou je jakákoliv snaha běžet rovně nemožná. Zkus si představit běh po pastvině a najednou uklouzneš na kravím hovně, pardon koláči. No, a ty běžíš přes tisíc těchto sranců! Můj tanec a strach o kotníky způsobil, že mě dostihli dva kluci z pozdějších vln. Což bylo špatně, ale i dobře. Jeden mi utíkal, druhého jsem stále cítil za zády, výborně mě motivovali. Byli to hlavně běžci, byli rychlejší, já však získával vteřiny na překážkách. Honili jsme se až do cíle. Tímto jim děkuji za tempo. Cesta se vinula doprava a přede mnou vyvstala rampa se spoustou nejistých lidí, stojících na jejím okraji. Zakřičel jsem si o prostor a skočil dolů, do pytlů. Tohle byl Taxisův příkop a já to zjistil až doma. Kdyby se mě v cíli zeptali, jak jsem si užil Taxisův skok, řekl bych: „Ech? Byl nějaký?“ Na jednu stranu chápu organizátory závodu a provozovatele dráhy, že si nemůžou dovolit prohnat dva tisíce lidí křovím Taxisova příkopu. Na druhou stranu, jsem doufal, že když je Taxis hlavním a velkým lákadlem celého závodu a mají ho i v názvu akce, bude jeho překonání víc požitkové, kontaktní. Před závodem, doma, jsem si představoval, jak vletím na Taxis, křoví bych vzal po hlavě skokem plavmo a doma se mohl chlubit, že jsem překonal Taxis s odřenýma ušima. A ksichtem. Vtip. Ale opravdu tohle bylo tak bezkontaktní, jako výlet do Ameriky prstem po mapě. Jako když se zasníš, studený irský vítr tě bičuje do tváře a ty se probudíš doma na gauči s flaškou Tullamore. Škoda, páni pořadatelé, snad příští rok. Dostihové překážky střídaly ty Gladiátorské a nedaly nám ani trochu slitování. Ručkování, přenášení, plazení, skákání… Kolik bylo těch steeplechase skoků?! Ještě ve vlaku, cestou domů, jsem si musel držet nohy, které mi spontánně nadskakovaly! Tuhle jsem si tak běžel, setřel si pot z očí a zíral jsem. Ohromná černá kolmá zeď a mnoho lan přes ni! „To není možné, vždyť lezecká stěna už byla,“ štěkl jsem, tedy zaržál jsem! Když jsem byl kousek od ní, poznal jsem, že nejde o překážku, ale o zadní stranu obrovské LCD přenosové obrazovky. Och já pomatený, nevycválaný… A jak tu tak sedím s rozvinutým plánkem trasy závodu a sepisuji tento report, koukám, že za překážkou Drop je vidlička a nůž. Tam bylo i občerstvení? Chichi... já to asi proběhl. Já si vlastně celkově nevšímal. Člověk je plný adrenalinu, soustředí se na věc, zorné pole i pole vnímání se zúží a navíc nesedím doma u přijímače a komentátor mi neradí, co přijde za překážku. Oproti koním běžím o něco málo pomaleji, takže ano, Irská lavice je lákavá podívaná, pokud přes ni tryskem letí kůň (nejlépe už bez žokeje), ale v mém podání je to prostě jen přeběhnutí vyvýšeniny. To samé Poplerův skok je jen další překážka v cestě, Drop je jen terénní nerovnost, atd. Ke konci závodu samozřejmě přišly koupací překážky. Moc nemusím studenou vodu, nikdy jsem nebyl a nebudu vyznavačem otužování, takže se u nich netvářím příliš triumfálně. Viz mé jediné dvě fotky, na kterých jsem se našel. Tažení pneumatik na laně vodním kanálem. Pomalu si je přitahuju a sestupuji k vodě, načež bahnotok rozhodl za mě, zda vlezu do vody pomalu nebo šupem a zahučel jsem do ní až po krk. Zde jsem si opravdu zařehtal. Velký vodní příkop je překonatelný na dva dlouhé kroky. Přesto se u něj několik frajerů zastavilo a ptalo se na hloubku. Zřejmě jiný oddíl, horliví plavci. Na tu jejich šipku, skobu nebo kufr bych si klidně počkal. Hadí příkop je překážka, před kterou netřeba zastavovat a dlouho rozmýšlet. Prostě běžíš, skočíš, přeskočíš vodní plochu a dopadneš do příjemného štěrku. I zde se našlo pár opatrných dam, které si pro jistotu při skoku zacpaly nos. Malý vodní příkop jsem již zmiňoval. Tady šlo hlavně o to, dobře se smáčet na předposlední technickou překážku Waver. Bez doteku země se šněruješ přes hladké a kluzké klády, jednou horem, jednou spodem, znovu se vyšvihnout na další a hotovka. Poslední překážkou je prohnutá vlna, která dělá lidem problém hlavně v hlavě. Při dobré správné rychlosti a náklonu však jde jen o to, včas se zachytit. No a nebýt debil a neskutálet se na druhé straně při slézání. Proťal jsem finiš, sežral dva banány s hlínou, pod teplem plynového topidla jsem se vysoukal z mokrých a špinavých hadrů, které jsem složil v úhlednou kuličku a mrsknul do igelitového pytle, opláchl jsem se natolik, abych nelekal děti a opustil závodiště. Příště bych v cílové rovince uvítal ještě jednu tématickou překážku. Zřízenci by svěže mlátili bičíkem probíhající závodníky. Hlavně ty, kteří už nemůžou. Mne tedy ne. Já spurtuji dobře i bez pobízení. Děkovat bych chtěl celému týmu GR za výborně zvládnutý první ročník tohoto neobyčejného závodu. Doporučuji všem. Varovný prst bych chtěl ukázat panu pořadateli, který si na kameru posteskl, že jediné, co se nepodařilo zařídit, bylo počasí, které si představoval teplejší, aby trať byla více rozbahněnější. Omluvit bych se chtěl své partnerce, která dodnes bojuje s odolně zažranou špínou mého běžeckého úboru. Smrdí podezřele rybinou. V těch dostihových tůních něco je! Udělejte si tam výlov  Karlos

Info o dostihových překážkách http://zavodistepardubice.cz/prekazky

Video reportáž jednoho z účastníků https://www.youtube.com/watch?time_continue=1&v=x4VZZcMax9o