Pokus o B7

Začínáte se mě ve velkém ptát, jak to šlo nebo jak to jde na B7, tak tady krátké poohlédnutí, jak to vše vlastně začalo a resumé.

Po červencové dovolené v Beskydech jsem si místní hory zamiloval. V srpnu jsem zvážil svou fyz./psych. zdatnost/ otupělost a řekl si, že do toho půjdu. Bude to něco nového - závod dvojic je asi maximum, co si jsem ochotný připustit v rámci týmových sportů. Bude to něco jiného - nepůjde moc o běh, ale spíše o pochodové cvičení s potlačením svého loveckého závodního stylu "dožeň, ulov, předběhni". Bude to něco nebezpečného - 95 km v horách, tady končí prdel a pro romantiku tu není místo. Koneckonců, budu mít spousta času a prostoru přemýšlet proč jsem, proč tady jsem... Nedávno odešel můj psí přítel, měli jsme moc rádi procházky, tak tohle bude pro něj.

Materiál, krmivo i oděv připraven... na to se stejně asi nedá úplně připravit... Odjíždím směr Frenštát pod Radhoštěm. Beskydská horská služba na svém webu avizuje jen lehké pokropení při startu a pak až v sobotu odpoledne. Sotva vyjedu. Déšť. V pohodě, říkám si, 60 km k akreditaci závodníků, pak přejezd na start 60 km, tam bude jasno.

Co jsem zapomněl? Boty mám, povinnou výbavu mám... trekové hole!! Seru na ně, stejně jsem vás neměl rád. Přijíždím do Fren.stadt. Okolí ZŠ, kde probíhá akreditace, je přeplněno auty, mezi auty pobíhají závodníci. Chaos, zmatek a déšť ještě silnější. Stojím na zákazu vjezdu, policejní auto za mnou. Vybíhám, přebíhám a vbíhám do budovy. Totálně mokrý tam pobíhám jak zmatená slepice. Tam dostávám tašku, tu mi strčí mapu, tady chtějí prachy, atp. Seznamuju se se svými parťáky. Fajn lidi. Budeme dvě spřátelené dvojice. Jeden z nich je místní ďábel a trojnásobný veterán závodu. Bydlí tady kousek, zve nás na čaj k sobě domů, sveze nás i v noci do Třince na start. Je to klasik. Já žmoulám uhlohydrátovou tyčinku, on brambůrky a čabajku.

Do Třince přijíždíme stále za vydatného deště a já zpytuju, proč jsem se nedal raději na šipky. Je tu zima, chčije, a já zvolil módu, podle fotogalerie závodníků z předchozích let. Šest ročníků bez kapky deště a když jsem tu já...! S nedokončenou větou zapadáme do obchoďáku s kavárnou. Hodina do startu. Kafe, jídlo, teplo.

Půl hodiny do startu. Přesun na náměstí a na start. Z deště je jen mrholení, z pódia nám žehná místní farář a břindá na nejbližší svěcenou vodu. Pak už si jen pamatuju meteoroložku Zárybnickou, která nás přišla nasrat svou předpovědí počasí, místního starostu, který prý obvykle chodí na počest závodníkům první vrchol s námi, ale že v týhle sračce na nás sere, bum výstřel a na tři tisícovky bláznů se dává do pohybu. Město si závod užívá, lidé mávají, na periferii nám nabízí slivovici, ale my, sakraaaaa, nemůžem přijmout pomoc od lidí podél trati!

První stoupání začíná po pěti kilometrech prudkým stoupáním, lyžařskou sjezdovkou, kolmo k vrstevnici na horu Velký Javorový (1031m.n.m.) Tempo naší party je pohodové, já si velmi živě připomínám Spatana a pohodově si vykračuju na vrchol, hůlky mi nechybí, naopak se cítím volný. Vidět není nic, tma, mlha, protivítr a déšť bičuje do tváře, ta nekončící štangle čelovek je ale kouzelná. Na vrcholu někdo odpočívá, někdo večeří, někdo oddechuje, někdo močí (tzv. čurácká pauza-jak říká náš ďábel Honza) někdo umírá, my však hned pokračujeme. Zastavení znamená mrznout. Pocitová teplota nepřesahuje 13 stupňů. Mám na sobě několik vrstev funkčního oblečení. Tělo sotva stíhá ohřívat pot. Je půlnoc.

Nekonečné klesání, čelovka v mlze a mrholení slabě osvětluje dva metry přede mě, střídáme chůzi s pozvolným během. Dole nás čeká občerstvovací a kontrolní stanice. Jen voda a iontová šťáva. No nic moc, ale pít je třeba. Tady si na frajerku nehraju a otáčím do sebe dva kelímky oranžový vody. Při záklonu si všímám závodníků, kteří již pokračují dále, jak jinak než velestrmou sjezdovkou vzhůru. Chystá se na nás hora Ropice s vrcholem ve výšce 1082 m.n.m.

Normálně bych kopce proklínal, tady jsem si ale stoupání navýsost přál. To bylo totiž to jediné, co nás mohlo zahřát. Cesta se vine úzkou, vyšlapanou, bahnitou cestičkou po sjezdovce. Jít mimo, znamená jít mokrou vysokou trávou, což by byla sebedestrukce. Stačí jeden odpočívající, nemohoucí nebo z jiného důvodu stojící člověk, a zastaví se celá kolona. To se taky stalo. Ne jednou. Zima je všude. Paradoxně ne na moje odkryté nohy, ale od pasu nahoru. Skáču tedy alespoň na místě, kmitám rukama, foukám si do zmrzých dlaní, jinak si zimou nerozepnu ani zip batohu, na podruhé se mi podaří vylovit něco k jídlu. Pokud se šlo, nebylo to tak zlé. Malými kroky jsem se zahřál, míjel jsem závodnice s pěkným pozadím, až jsem se párkrát samou nepozorností skácel k zemi, pěkně do bahýnka. I přes velmi pohodovou chůzi dorážíme na vrchol s rezervou před uzavřením časové brány více jak hodinu. 16 a půl kiláku za námi, půl druhé v noci. Vítr se opře silně do plachty zastřešení čipové sekce, až se prohne jak luk. To je znamení, že tady déle už ani vteřinu a rozhodujeme, že jestli občerstvení tak někde ve svahu, níže v lese.

Cesta dolů je děs. Chlad, mlha, vytrvalé poprchávání a vlezlé mrholení nenechalo jedinou část těla suchou, prohřátou. Přesto se snažíme cestou vtípkovat a bavit se. S kolegou nabíráme tempo na zahřátí, aniž bychom si uvědomili, že jdeme fakt rychle. Několika málo minutovým čekáním, dole u čipovacích zařízení na zbytek týmu, jsme zase ztratili toho málo tepla, které jsme nabrali. Stojíme na velkém návětrném parkovišti, schováváme se za mobilním záchodem a za auty, které odváží spoustu závodníků, kteří už dál nemohou. Jsme kompletní.

Čipujeme příchod a vcházíme do občerstvovací zóny. Personál v zimních bundách, čepicích a palčácích krájí tatranky, banán, pomeranč, jablka a rozlévají zas jen to studený pití, kterého se napiješ a cítíš, jak se ti rozleje v těle. Tohle organizátor podcenil, posral, protože první teplé jídlo nebo pití je až od polovny trati a my ve čtvrtce. Pozorujeme ty připravené závodníky, kteří si tady chytře na půl čtrvtou ráno domluvili auto se suchým oblečením. Pocitová teplota někde nad nulou. Rozhodli jsme, že dalších 75 km v tomto počasí je nereálných. Konec.

Teď tu sedím doma, je sobota odpoledne, a přeji hladký průběh zápalu plic těm, kteří ještě jdou a dojdou třeba až do konce časového limitu 29 hodin, což je v neděli ve tři ráno. Beskyde ahoj, třeba za rok, bez deště, jinak si na mě házej třeba trakaře.