Opavská míle 2017

Opavská míle je již tradičním místním hobby/profi závodem na jednu míli, oblíbeným a každoročně vyhledávaným jak výkonnostními a kondičními sportovci, tak těmi pasivními sportovci. Jen se prostě z gauče přesunou k oknu a s lahváčem z plna hrdla fandí stovkám běžcům v ulicích. Schválně píšu hobby/profi závod, neboť se jej pravidelně zúčastňují české i zahraniční hvězdy světové atletiky a spolu s organizátorem Opavské míle se snaží zatraktivnit a přiblížit sport obyčejným smrtelníkům. Také píšu profi proto, že se na závod rádi přihlašují do hobby kategorií neschopní ,tuctoví, uhernatí rádoby úspěšní atleti z atletických klubů, neboť ve své kategorii Elite, kam patří a bojí se zde přihlásit, by zapadli hluboko do výsledkové listiny. Připomeňme vítěze naší kategorie z rádoby respektovaného, strach nahánějícího klubu Sokol Opava – Kingsteam, který na poslední ligové atletické soutěži skončil jedenáctý.

Jak vypadá taková příprava na Opavskou míli z pohledu amatérského závodníka s rodinnými a jinými povinnostmi a strastmi? To, že jsem se párkrát před závodem proběhnul, sem snad nemusím psát. Pojďme na předvečer závodu. Vše si v hlavě proberu, jestli mám co na sebe, jestli mám oboje boty a ponožky. Terezie totiž ráda řádí a nejednou jsem jeden ze zmíněných párů našel dvacet metrů od sebe. Dále si připravím nějakou osnovu, jak bych si přál, aby den ubíhal. První poznámka – vstanu v 6 ráno a půjdu se zlehka zahřát a protáhnout. V den D, po probuzení, v deset hodin ráno, tenhle úkol škrtám s poznámkou – odloženo. Bod dva - snídaně proteiny, složité sacharidy a v průběhu dne si pravidelnou a pestrou stravu hlídat. Po procházce s Jarčou a Terčou přicházím domů nasraný, unavený a hladový. Dále již můj přípravný harmonogram pozbývá smyslu. Uvařím oběd, dám si kafe a na 43 vteřin jdu spát. Po vyspání naladím svůj srdeční tep do provozní frekvence a pohádám se s Jarčou. Provedu rychlý stretching a s výdechem komentuji: „Ku*va moje záda, příště na to kašlu.“ Odcházím na prezentaci účastníků závodu. Organizační záležitosti vyřešeny, dáme si s kolegou malé pivo, pán stejně nemá malý kelímky, takže je velké. Do závodu hodina a půl, jdu domů. Komínek věcí nachystán, lehké doplnění energie a půl hodinovým během stihnu ještě vyběhat pivo a hodit se do závodního režimu. Odchod na start. Zdravím se s přáteli a protože míle nepatří mezi mé oblíbené distance, jsem z toho značně nervózní a znovu hledám, kde bych se mohl vyprázdnit. Není to prdel. Vzpomínám si na nedávný start Beskydské sedmičky, kde jsem se se zkříženýma nohama ptal přítomného policisty, jestli mě nechá občůrat zeď nebo mi dá flastra. Start za minutu. Tlačím se blíže dopředu, abych tu startovní pistoli alespoň zaslechl. Znovu si promítám scénář běhu. Budu se snažit dýchat nosem, nesmím se uhnat a přepálit start. Start. Bum! No né! Zahlédl jsem i ruku slavného, někdejšího úspěšného olympionika Imricha Bugára, který prý závod odstartuje! Ostré lokty, pár jich schytám, pár jich rozdám a běžíme! Tempo je zběsilé a já hned poznávám soka z předešlého ročníku a jeho vražedného tempa se snažím držet. Ty vole. Pustil jsem ho v půlce trati s jazykem na břiše a hubou suchou jak stará herka. Snažím se obnovit pravidelné dýchání nosem, no, moc mi to nejde, aspoň před fotografem zavírám pusu. Pravotočivá zatáčka na vzdálenosti 1,2 km a já natahuju krok jak to jen jde. Hle! kluk s volnočasovým tričkem! Říkám si, ty nemůžeš být přede mnou a pustím se do sprintu před něj. Nemůžu, teď už to ale musím dotáhnout! Kouká na nás plné náměstí! Kousíček před cílem a co to vidím?! Tu závodník s reflexní vestou označující nevidomého. Promiň brácho, ale tohle bych nepřekousl. Ještě toho jsem předběhl, jsem bývalý, onehdá nadprůměrný sprintér, tak ještě pár lidem ukážu svá záda a prolétám cílem v čase 5:05. Luxus. O čtyři vteřiny zlepšení z loňska. Tempo 3:11 na kilometr. Desátá příčka. To ujde. Nyní popíjím šalvějový čaj a připravuju se na víkend, kdy mě v sobotu po noční čeká krátký překážkový závod Urban Challenge Ostrava.