Bolatická dvacítka 2018

Jak už jsem dříve psal na Fb. Nejenže je zbytečné, abych si vedl diář, protože ho pravidelně rok co rok ztrácím, ale taky proto, že nejlepší akce jsou stejně ty, které v něm zapsány nejsou, tedy ty neplánované. V notesu, který jsem ztratil v lednu a našel v dubnu, nebyla ani čárka o Bolatické dvacítce. Proč taky.

Jednak proto, že prostě Bolatice. Nechci soudit prajzské obyvatelstvo, ať už se o nich traduje cokoliv, ani nemůžu, mám z tohoto kraje nejlepšího kamaráda. (Jo, Dane, kdybych se zakecal, pro výsledek mého běhu přejeď kolečkem na konec.) Mě vadí ta převážně fádní, nudná krajina. Řepka, rovina, kukuřice, silnice, řepka, rovina, nikdy nekončící Kravaře...

Jednak taky proto, že dvacku jsem běžel naposledy v zimě na Valašsku a vrátil jsem se s držkou od bláta a s trny ostružiníku na šourku.

Ale nenechal jsem se dlouho přemlouvat :) Dres už přece jen potřeboval vytřepat moly a pár vydřených kilometrů do sbírky se bude hodit na podzimní maraton v Třeboni, ze kterého už mám teď svrbění v břiše.

Příprava na závod proběhla podle… pardon, příprava nebyla. Večer jsem už strečink nestihl a ráno se mi zrovna nechtělo běhat s kartáčkem v hubě po parku, takže jsem protahovačku a zahřívačku nechal na půlhodinku před startem.

Akce! Cesta do Bolatic je taky podle očekávání. V Kravařích blbě odbočuji a přesto, že je můj autoatlas stár dobré desetiletí, poníženě a zlostně jej vytahuji zpoza sedadla spolujezdce. Nemusím dlouho nahlížet, abych se přesvědčil, že jedu do Polska. Strhávám řízení ke kraji, stahuji okýnko a potupně volám na procházejícího, kudy na Bolatice. S děkovným mrknutím a zahrabáním valím, snad už správně.

Zpoždění je v toleranci. Registrace, vyzvednu si číslo. Položím si startovní číslo a čtyři sicherajsky pečlivě k sobě, abych je neztratil. Žádná náhradní! Rozepínám bundu a nechtěně ji přehodím přes číslo i se zicherkama. Odkryju a sponky jsou jen tři. „Kouzelník si, ty blbče!“nadávám sám sobě.

Start je takový, jaký jsem si představoval. Dopředu jdou ti vychrtlí, s plandavým trikem zastrčeným do elasťáků, následují ti, se strašně nebezpečnými nápisy na dresu a pak někde já. Za sebe se nedívám a rozhodně s sebou nenosím papír a tužku, takže se mě už nikdo neptejte, kolik tam bylo lidí. Něco mezi dost a akorát.

Počáteční tempo se snažím krotit sledováním hodinek. 3:50min/km je blbost, jděte mi z očí. Asfaltovou silnicí jsme vyvedeni za obec. Už tady, na druhém, míjíme první testosteroňáky, co si mysleli, že zmíněných 3:50 je super nápad. Ale počkat, sbíháme kamsi do lesa! Já na fotkách z loňska viděl start na místním koupáku, cíl na místním koupáku a pár silničních fotek! Co tu dělá les? Já čekal rychlý rovinatý závod! Budiž...

Na pátém mě předbíhá běžkyně, kterou jsem furt slyšel za sebou, jak si v tempu 4:20 vesele povídá s dalšími závodnicemi, zatím co já už se zmohl jen na jednoslabičná slova.„Tohle nedáš,“ usmál jsem se a vyrážím za ní. Lesní cesta se vlní nahoru a dolů, není zrovna lehké do kopce udržet stabilní tempo. Na sedmém krize. Ženská se mi vzdaluje, třináct kiláků přede mnou. Nohy tuhnou a chvíli mi na rovině trvá, než se dostanu zpět do tempa. A bude hůř. Na desátém vysvobození v podobě občerstvení. Snad kdybych si nenalil vodu do nosu a banán nerozetřel po hubě, udělal bych lépe. Teď už chápu, do čeho jsem to vlezl, jestli chci přežít, musím lépe rozložit síly. Další krize přišla na patnáctce. Když se mi nedařilo dohnat Adélu a já pochopil, že jestli ji doženu, tak odpadnu. Takže jsem sám, snažím si uchovat pár sil na poslední dvojku, kde ještě zkusím víc zabrat, případně k odražení útoku zezadu. Cíl přichází náhle, na devatenáctém, ale možná mne ošálily hodinky.

Jsem rád, že stojím. Po otřepání a koupačce v ledovém bazénu si ambiciózně připustím, že bych to snad zvládl ještě zpět.

Sedmé místo s časem 1:24:44 v kategorii mužů v reproduktivním věku je pro mě v pohodě. Příště budu vědět, do čeho jdu a bude to lepší. Nebo možná zkusím ten špekáčkový pochod :)

Děkuji Adélce za motivaci. Děkuji pořadatelům za dobrou práci, příště prosím větší kontrolu dopravy na místech výběhu z lesa na silnici. Děkuji všem lidem podél trati, jejichž potlesk i slovo umí způsobit neskutečnou vzpruhu. Děkuji rodině za trpělivost. Uznávám, že jsem trochu křivdil zdejší krajině a přiznávám, že les to byl příjemný a závod celkově taky, rád se sem vrátím.

Citát kolegy z práce na konec: „Dvacet kilometrů? Fíha… a to si šel celé najednou? Běžel?? Vole, to bych nedal ani na kole.“