Cvilínské schody - 1. krnovský Run-Up - 2017

Při cestě za svou komplexností a všestranností jsem si řekl, že první ročník krnovského Run-Up závodu s názvem Cvilínské schody, bude ideálním tréninkem, výzvou a novou zkušeností.

"Schody. Jaké já mám vlastně zkušenosti se schody?" položil jsem si sám tuhle imbecilně filozofickou otázku, ihned po registraci, opírajíc se přitom loktem o počítačový stůl. "Jak by asi vypadal takový můj schodařský životopis?" zamyšleně jsem se podíval z okna. Tak, v předškolním věku jsem se ze schodů nedobrovolně skutálel. V ranně školním období jsem z nich u babičky s bráchou skákal. Taky jsem na nich přišel v parku o svou béemiksku a vysloužil si tak doma világoš. O kousek dál, ve stejném parku, jsem si v zimě na schodech rozflákal svou řiť a dětské boby. Világoš included. V pokročilém školním období jsem je za trest vytíral. V postpubertální době jsem na nich jednou i spal, to když mě můj, ještě víc znavený kamarád, odmítl vpustit do bytu na přespání. Později, no znáte to, nákup je špatně, schody jsou špatně, mě je špatně. "No. A teď po nich mám dobrovolně běhat, ba dokonce závodit," ťuknul jsem se do čela a přešel ke kalendáři. Odpočítávám téměř dva měsíce do závodu.

Bez notné dávky motivace a podpory bych do toho samozřejmě nešel. Vzpomněl jsem si na svou rodinu, na své přátele, kteří mi ve sportu fandí, vzal jsem v potaz svou zkušenost s výběry kopců i svou bojovnost a usoudil, že to snad takový průser být nemusí. Pustil jsem se do tréninku. No. Pustil … Trénoval jsem tolik, kolik mi dovolila rodina, práce a momentální nálada. Takže jsem jednou proběhal všechna opavská schodiště o počtu vyšším jak dvacet schůdků, na která jsem si vzpomněl. Takže Tyršův atletický stadion, to máme asi třicet schodů. Ulice s příznačným názvem Horní schody a Dolní schody, každá má schodů tak akorát na jeden nádech, takže málo. Odmítl jsem běhat kdesi v cizím paneláku, abych na schodišti funěl jak pes a kolemjdoucím obyvatelům musel vysvětlovat důvody své pomatenosti.

Měsíc do závodu. Přemluvil jsem rodinu, abychom si udělali krátký výlet na místo činu. Na mapě jsem zjistil, že od úpatí cvilínských schodů až nahoru před kostel je to dvě stě metrů. „Hohó,“ zabušil jsem si na hruď, „do minuty jsem nahoře, jsem přece starej sprintér!“ a vhodil jsem Terezku do autosedačky.

Musím přiznat, že už pod kopcem jsme se zadýchali. Terezka chce chodit zásadně„ťapťap“ sama. Navrchu, zapocený, jsem opustil holky, zavázal si své terénní boty - ano, později jsem sám zjistil, že mi jsou zbytečné – a se zamáváním a zvoláním: “Za minutku jsem zpátky!“ jsem seběhl dolů. Postavil jsem se na první schod a vzhlédl vzhůru. Stěží jsem nahoře rozeznal dvě mávající postavičky. GPS lokalizována, tep raději neměřím, start! Vyběhl jsem ambiciózně. Po třech schodech je to blbost, připadal jsem si jak kamzík s kolikou, po jednom schodě, uf, nohy pracovaly jako šicí stroj, ale rychlost nikde. Po dvou, jediná možnost. Přestal jsem počítat schody pod sebou a podíval se, jestli jsem už alespoň za půlkou, srdce bilo na poplach a plíce mi snad způsobily strie na kůži. „Jarčo, kur..pf..va, já nemůžu!“ a zastavil jsem se. Stejně skončil i druhý pokus, snad někde ve dvou třetinách schodů! Párkrát jsem se ohlédl, jestli si toho trapasu nikdo nevšimnul, urychleně jsme opustili ty čertovy schody a s prohrábnutím zadních kol jsme upalovali.

Týden do závodu. Začal jsem být dosti nevrlý ze své nepřipravenosti. Nemohl jsem vystát už ani Večerníčka, který každý večer rozhazuje ty blbé lístky po schůdcích. Rosila mě myšlenka, že víc natrénováno má snad i farář, sloužící mše v místním kostele. Poslední možnost, vydat se na ty schodiska po noční. Tak brzo tam nikdo být nemůže a já budu mít čas si s těmi schody ještě jednou promluvit.

Uvázal jsem si silniční boty. Mnohem lepší. Každý gram hraje roli! Vyšel jsem si schody nanečisto a zas dolů. Spočítal jsem si terasy. Pětadvacet teras po osmi až jedenácti schody. „Musím začít do prdele zvolna!“ lehce jsem se profackoval a noha šla na první stupeň. Super. Vyběhl jsem až nahoru! Vlastně jsem se svalil za posledním schodem na zem a mezi pliváním a chrčením jsem chtěl říct něco strašlivě vulgárního. V tu chvíli jsem se podíval na kostel, vzpomněl jsem si na Ježíšovo sedmé zastavení a s pokorou se kousnul do jazyka. „Minuta dvacet! No! Jsem po noční, na závody se vyspím a bude to snad lepší!“ Cestou domů jsem přemýšlel nad svou taktikou běhu a nad svými možnostmi. „Budou tam borci, co maj naběháno, místní tam zuřivě trénují. Co mám dělat? Jak mám běžet, abych alespoň se ctí doběhnul nahoru? Doma jsem si napsal tento papírek – Cvilínské schody, 220 schodů, 25 teras, brát je po dvou, do tří čtvrtin běžet zvolna, pak po pravici uvidím stožár, to bude moje značka, meta, odkud to narvu, a buď to vyjde, nebo pojdu. Vsadím vše, co mám, na sprint.

Noc před závodem jsem šel spát skoro brzo a skoro jsem nebyl nervózní. Běh do schodů je velký nápor na srdce, o půlnoci jsem tedy dopil lahev červeného. Nechť si srdce tluče blahem! V noci jsem shlédl předpověď počasí a přibalil si druhou náhradní bundu a termofólii. Příjemných deset stupňů a déšť.

Pět hodin spánku, poslední dobou, považuji za standard. Vdechnul jsem snídani, popadl bagáž a vyletěl z baráku. Déšť mě nepřekvapil. Už jsem si zvyknul. Kde jsem já, tam je déšť. Do Krnova, kousek pod místo konání, jsem přijel necelou hodinu před startem. Výšlap nahoru k registraci, aklimatizace, zpátky dolů, převlečení do závodního a zase nahoru. Trvalo to strašně dlouho a mě do startu v 10:08 zbývala dvacetiminutovka na rozhýbání. Ještě jsem se stačil přivítat s nejlepší kamarádkou, která mne se svou rodinou přijela podporovat. S omluvou, že mám pět minut do startu, jsem sešel dolů. Závodníci startovali v deseti vteřinových rozestupech a tak jsem měl cestou možnost sledovat první šťastlivce na trati. Přemítal jsem si znovu svou taktiku a počítal stožáry kolem trati. Byla zima, chcalo, doma jsem slíbil, že si to jednou odběhnu, na postup stejně nemám, takže na oběd jsem doma. Dole jsem měl slabou minutu do startu, stihnul jsem ještě obechcat strom, pinďoura rychle do trenek a… „Startovní číslo devět na start!“

Rozběhnul jsem se velmi zlehka, nevěděl jsem, jak zareagují moje silniční boty na kluzké schody s mokrým listím. Minul jsem kapličku v půlce trasy, rychle jsem zhodnotil svůj fyzický stav, dobrý, vyčkávat! Stožár po pravici a já, jako bych měl v zadnici vrtulku, letím vzhůru. Paní na mě křičí: „Šetři, šetři!“. „Zbláznila se, baba?“ říkal jsem si, „tohle je přece moje chvíle, moje šance!“ Nevím, možná tím myslela, že mám šetřit peníze. Já ale šetřivý jsem, dosud jsem si nahoře nekoupil ani teplý čaj. Nahoru jsem doběhl v krásném čase, minuta osm, startovní číslo devět, devátá pozice. „Ty vole, já jsem takový blbec, postoupil jsem“ vyčítal jsem si a Jarči jsem musel psát omluvnou sms, že jsem bohužel postoupil a na oběd, ať si dají, co lednice nabídne.

Osmifinále. Skupinky po čtyřech, dva postupovali do čtvrtfinále, dva mohli domů. Před mojí nejlepší kamarádkou a nejvěrnější fanynkou jsem se však nesměl ztrapnit! Rozběhl jsem se takticky, klucí mě samozřejmě předběhli a já na posledním místě. „Vydrž! Vydrž, drž, prrrrrr!“ uklidňoval jsem svou zvířecí divokost, která se drala na povrch. Stožár! To je jak když kopneš koně do prdele, a já šel před všechny tři soupeře a s přehledem jsem se odsoudil k čtvrtfinále. Asi tři čtvtě hodiny času. Začala mi být zima, vítr nahoře ohýbal párty stan, skočil jsem do auta, fukar na čtyřku, Rammstein, a třel jsem si tuhnoucí stehna. Zde bych se rád omluvil kolemjdoucím, že to možná mohlo z venčí vypadat jako onanie.

Čvrtfinále již bylo nadstandard, taková odměna, tady bych už rád se ctí skončil. Odjela již veliká část vyřazených spolu s promrzlými diváky. Poobědval jsem sousto banánu, ždíbeček proteinové tyčinky, dvě odporné tablety esenciálních aminokyselin, doušek magnesie a na start. Ne. Karel je blbec a svým rekordním časem, minuta sedm, se upsal semifinálovému boji.

Scénář už jsem měl zafixovaný. Seběhnout dolů, skočit do auta, zahřát údy, poslat omluvnou zprávu domů. Nohy začaly hlásit, že už těch schodů bylo dost, vyměnil jsem si fusekle za kompresky a konejším své křivé nožky. „Teď už vám holky nic jiného nezbývá. Dostaly jste mě daleko, tak se pokusíme dostat do finálové čtyřky.“ Pravidla byla jasná. Dva ze semifinále postupovali do finále, dva zbylí stejně museli běžet znova tzv. malé finále, o konečné páté až osmé místo. Zde jsem tedy změnil taktiku a mým cílem bylo, držet se za každou cenu druhého a před koncem ho prdnout. Samozřejmě, že to nevyšlo. Mám vyzkoušeno. Jak se něco plánuje… Tempo tří soupeřů bylo od začátku divoké, běžel jsem s nimi. U části schodů, kde jsem si obvykle dával za úkol zrychlit, jsem se překyselil, udýchal a přešel v potupnou chůzi. „Ty vole, tak aspoň dělej, že za to může stehno, chyť se za něj!“ poradil mi můj vnitřní hlas. S odevzdaností jsem v cíli zmizel v davu, soucitná paní mi nabídla prášek magnesia a hroznový cukr. Moc děkuji.

Na přípravu k pátému běhu, malého finále, již nastoupila pouze má fyzická schránka. Déšť? „Je mi jedno.“ Vítr? „Seru.“ Zima? „A jo.“ Hlad? „Nemám čas.“ Minutu před startem přišla televizní reportérka, vybrala si ke krátkému rozhovoru kluka, který z nás čtyř vypadal nejmíň mrtvej. Nohy mi odběhly překvapivě skvělou práci. Navrácení k osvědčené taktice způsobilo druhé místo. Protože jsou mezi Vámi, mými přáteli, takoví, kteří z nudy čtou pouze nadpis a poslední odstavec, kde se dozví, kolikátý jsem skončil, tak následující odstavec je jen a jen pro Vás.

Šesté místo! Ještě jsem Vám chtěl napsat, že při závěrečné ceremonii vyhlašovali i účastníky malého finále, za které jsem si vysloužil pívo, metál a pochvalu Jiřího Magála, ale kašlu na Vás.